Van Morrison vydal velice příjemnou a velice tradiční desku, která shrnuje to, o co se snaží celý život. Je v tom blues, folk a country, trochu soul i gospel. Vždy jde o balady, přesto se nálada desky proměňuje a to téměř pravidelně - jedna písnička je klasické blues, druhá spíše do country, třetí zase blues... výjimku tvoří pozoruhodná That´s Entrainment, která svou uvolněnou náladou připomíná Sitting on the Dock of the Bay od Otise Reddinga, ale současně je i trochu country.

Že je Van Morrison výborný zpěvák, asi není třeba opakovat. Jeho umírněný, a přesto dostatečně "černý" feeling dodává skladbám patřičnou naléhavost, navíc dobře spolupracuje i s menším gospelovým sborem, který ho doprovází na většině tracků.

I kapela hraje na úrovni, kde lze jen těžko hledat chyby. Jazzově šustící bicí a country kytara spíše podkreslují zpěv, zatímco do sól se pouštějí hlavně varhany. Van Morrisonův varhaník John Allair v nich prokazuje dokonalý smysl pro stylovou vytříbenost a jemné dramatické napětí, přinášejí patrně ty vůbec nejlepší momenty celé desky.

Ten, kdo je tak pošetilý, že by od umělců typu Van Morrison či Joe Cocker čekal "něco nového", může kafrat, že to zní staře. Van Morrison se ve svém pokročilém věku skutečně nesnaží přinést "nic nového". Díky Bohu.