Začíná jaro, doba delších dní, zelenějších a rozkvetlejších parků i romantičtějších večerů. Chystáte se někam na cesty, na jarní vandr?

Jaro budu trávit s rodinou na své nové chaloupce na samotě u lesa. Budu domek upravovat, abychom v něm mohli jednou šťastně a spokojeně v klidu v devadesáti sedmi až sto devíti letech umřít.

Udržujete si sportem kondičku? Jaro je na očistu ideální…

Od té doby, co jsem odešel do Brna na JAMU, sport už aktivně šidím. Opustil jsem naši libereckou partu, se kterou jsme pravidelně sportovali a chodili do hospody. Sport byl samozřejmě to hlavní, hráli jsme tenis, nohejbal, lyžovali jsme…

Teď jsem v období, kdy pociťuju, že potřebuju znovu pohyb. Snažím se každé ráno cvičit a na to bych chtěl navázat na chalupě. Budu běhat kolem rybníka, plavat... Jen doufám, že to neskončí jen u planých slov.

Jedním z motivů nového filmu je hlemýždí ulita. Jaký máte vztah ke šnekům?

Vztah k nim mám veskrze kladný, jako dítě jsem je rád sbíral. Přiznám se taky k tomu, že jsem je jeden čas zašlapával nebo jim kapal citron na parůžky. Pán Bůh ale snad takovým dětem odpustí, ony samy časem přijdou na to, že se tohle dělat nemá.

Pak bylo další období, kdy jsem se je pokoušel jíst. Zjistil jsem, že se jedí ale jiní šneci než hlemýžď zahradní, abych se vyjadřoval správně jako učitel biologie. Tak jsem to vzdal.

Hrál se vám učitel s homosexuální orientací snadno?

Horko těžko, nebyla to jednoduchá postava. Ale ne proto, že by byl homosexuál, bylo to složitější lidsky. Na rozdíl od předešlých Bohdanových filmů moje postava zažívala některé stavy duše, se kterými jsem já úplně neměl příliš velkou životní zkušenost.

Nebylo to jako v Divokých včelách nebo Štěstí, kdy jsem hrál postavy, jejichž pocity jsem si já, Pavel Liška, někdy v různých podobách prošel. Ve Venkovském učiteli jsem se setkal se stavy duše, které jsem tak úplně neznal a ke kterým jsem musel najít cestu.

Prý jste to byl vy, kdo navrhl, aby učitel byl homosexuál. Proč?

Tak to nebylo. Před několika lety jsem Bohdanovi řekl jen tak, že bych si chtěl někdy zahrát homosexuála nebo i ženskou. 

Z homosexuality se dělá strašná věda, atraktivní téma. Jsou to přece normální lidi, kteří milují stejně jako heterosexuálové. Jsem přesvědčený o tom, že vím, jak muž může milovat muže stejně jako ženu, proč bych měl mít problém ve filmu nebo na divadle milovat muže?

Ten cit znám a to je to nejpodstatnější, to je úděl toho zaměstnání – předstírat lásku k někomu, ke komu ji ve skutečnosti vůbec necítíte, a je jedno, jestli je to muž nebo žena. Důležitý je vědět, co je milovat.

Mně ale právě role homosexuála, pokud se zamiluje do heterosexuála, což je tak nabíledni, v té předem dané beznaději v opětování, přišla vděčná a dramatická, proto jsem o tom tak tenkrát promluvil a uvažoval.

Zuzana Bydžovská jako statkářka a Pavel Liška v hlavní roli venkovského učitele. Zuzana Bydžovská jako statkářka a Pavel Liška v hlavní roli venkovského učitele. foto: Martin Špelda

Důležitou roli ve filmech Bohdana Slámy hrají krajinné scenérie. Jezdíte často do přírody?

S Bohdanem jsem se seznámili na Včelách, docela jsme si rozuměli. Oba jsme hledali nějaký únik z města: on z Prahy, já z Brna. Plánovali jsme, že si koupíme domečky na půl cesty, někde na Vysočině. Nakonec to dopadlo úplně jinak.

Bohdan si koupil domek na jih od Prahy, já tenkrát na sever od Brna. Pak jsem nakonec já odešel do Prahy. Praha je moc zrychlená, pomalu si na ni zvykám. Mám ale bohužel takovou práci...

…bohužel?

Ano, mám práci, která je strašně nesvobodná. Je sice krásná, mám ji rád. Jenže herec je závislý na spoustě lidí, kolezích v divadle, na divácích a oni jsou závislí na mně.

Když nepřijdu na představení, je průser, když si řeknu, že chci vypadnout na tři měsíce, sebrat se na jaře a vydat se třeba do Ameriky nebo do Brazílie, nemůžu, protože bych způsobil komplikace. Tuhle práci můžu dělat jen v Praze, jsem na ni odkázanej. Radši bych byl hudební skladatel, básník nebo malíř.

Co vám brání?

Máte pravdu, já bych vlastně mohl být malíř, skladatel i básník… Tak co mi teda brání!? Teď jste mi dala brouka do hlavy. Kdysi jsem psal básničky, tak do osmnácti.

Obsáhl jsem ale už tehdy celý svět – věděl jsem, co je smrt, věděl jsem, co je láska a celý život, věděl jsem všechno. Celé veškerenstvo jsem pochopil, teď už bych neměl o čem psát.