Viděl jsem reprízu se specifickým publikem penzijního věku, přesto obecně považuji hradeckého Dona Quijota za interpretačně natolik výlučného, že je otázkou, jak bude rezonovat na neexperimentální scéně, byť pětinásobného Divadla roku.

Cano Lopez se nespokojil pouze s dvojlomností významů (Cervantes - Mann) - člověk vysmívající se romantickým rytířským dobrodružstvím a člověk ještě ne na útěku před hnědou zkázou Evropy. Neváhal zařadit repliky Ofélie, Elvíry, Marie, Markéty. Kdo z diváků ale pozná, že se cituje Shakespearův Hamlet, Moli`erův Don Juan, Büchnerův Vojcek nebo Goethův Faust?!

Fantastická je Cano Lopezova tečka za snovou Mannovou cestou do nového světa. Se znalostí další spisovatelovy životní pouti, a osudů Evropy a světa 40. let, pod křídly quijotovského bláznovství (v tradovaném novodobém výkladovém posunu původní autorovy ironie) ocitá se člověk - a opět smutně sám - v chaosu Ameriky.

V jedinečném stylu


Přísná výtvarná stylovost, nasvícení a hudebně zvuková kompozice určuje i pohyb herců - v duchu zásad choreografické režie, u nás nejsilněji zastoupené v pracích Jana Mikuláška, Věry Herajtové nebo Pavla Šimáka.

Když dosadím do postavy vypravěče Manna významy, které sděluje - v podstatě marnost a tragika při hledání ideálu (nejenom Dulciney) - potom Dušan Hřebíček je možná až příliš fanfarónským guru inscenace. Mnohem víc v duchu režijní koncepce sedí role tří Dulcineí Heleně Plecháčkové, Kristýně Kociánové, Martě Zaoralové i představitelům Quijota (Zavičár, Malý, Vrběcký) a Panzy (Lněnička, Čížek, Slach)...

Klicperovo divadlo Hradec Králové – José Manuel Cano Lopez: Já, don Quijote de la Mancha. Přeložila a dramaturgie Lucie Němečková. Scénář, režie, výprava Cano Lopez, světelný design Alberto Cano, hudební a zvuková kompozice Clément Cano Lopez, výtvarná asistence Gérard Lebegue. Světová premiéra v Hradci Králové 1. března 2008.