Přestože v letech 1936–1939 ve Španělsku vyhráli nacionalisté vedení generálem Frankem, kteří postupem doby pozvedli výrazným způsobem hospodářství i kulturu do té doby zanedbané země, i na straně poražených najdeme zajímavé kulturní podněty. Patří k nim právě rozmach plakátu, který měl v oné předtelevizní době daleko větší význam, jelikož – kromě fotografie nebo filmu – nebylo možné jinak vizuálně informovat a propagačně ovlivňovat veřejnost.

Díky vyhroceným válečným podmínkám došlo i k rychlému vyhranění barevnému, textovému i obrazovému tohoto pouličního prostředku, na jehož vzniku se podíleli jak zkušení profesionální malíři, tak fotografové či amatéři.

Vystavené plakáty pocházejí z obrovské sbírky, kterou shromáždila Nadace Pabla Iglesiase, nesoucí jméno zakladatele španělské dělnické socialistické strany (PSOE). Názorně se tu předvádí, že došlo ke spojení části umělecké avantgardy s politickým systémem bojujícím (dlouhodobě neúspěšně) za socialismus.

Na prvním místě je možno uvést práce Josého Luise Bardasany, jenž uplatnil na plakát akademický styl, dále pak průrazné a Hartfieldem inspirované fotomontáže Josepa Renaua (po skončení války emigroval a nakonec žil v NDR). Doplněním těchto zobrazovacích plakátovacích přístupů moderními jednoduchými bezpatkovými texty vytvořilo neobyčejně přitažlivou variantu, jež se okamžitě rozšířila mezi obyvatele republikánské zóny. (Ale působila i na straně nacionalistické). Poněkud teatrální rétorika vyznívá však v dobovém kontextu přesvědčivě a umělecky dodnes působivě.

Plakáty ze španělské občanské války, Praha, Institut Cervantes, Na Rybníčku 6 do 25. dubna, vstup volný, otevřeno od pondělí do pátku od 13 do 18 h