Z jeho „krvavého“ románu Tahle země není pro starý vznikl znamenitý a předloze věrný film bratří Coenů a na adaptaci jeho nové knihy Cesta, tentokrát v žánru sci-fi, prý už si filmaři brousí zuby. Teď ji česky v překladu Jiřího Hrubého vydalo Argo.

Vznikne-li, bude to ta nejpodivnější filmová road movie! Americkým vnitrozemím, krajinou bez krajiny, dny bez slunce a nocemi bez hvězd tu budou tlačit supermarketový vozík muž a dítě. Ve vozíku mají to nejnutnější, co jim dovoluje (prozatím) přežít apokalypsu, čas bez času, který nastal po globální katastrofě.

Šourali se popílkem, jeden druhému navzájem představovali svět, čteme hned v úvodu – a až do konce knihy se na tom nic nemění.

Kolikrát bylo ve sci-fi literatuře téma zkázy světa a lidstva až do úmoru zpracováno a metaforizováno! Ničeho takového se Cormac McCarthy nedopouští. Jen popisuje cestu otce a jeho malého syna k moři. Čeká je tam nějaké vysvobození? Nejspíš ne. Ale je dobré mít nějaký cíl i v situaci bez východiska.

Vše, na čem záleží, je přežít. I když existuje jen vypůjčený čas a vypůjčený svět a vypůjčené oči, aby nad ním mohly plakat.

Nechápu, jak na tomhle půdorysu dokázal autor vystavět napínavý „zálesácký“ román. Vystačí si s popisem zničené krajiny a fyzických stavů svých dvou hrdinů.

Duševní stavy jsou zde vyloučeny, stejně jako vzpomínky, nic se nedozvíme o tom, co katastrofu způsobilo a v jakém kalendářním čase se děj odehrává. Kde není budoucnost, není ani minulost. Vše je minimalizováno – dokonce i dialogy mezi otcem a synem. Takhle například probíhá rozhovor po nálezu pistole s několika světlicemi.

K čemu je ta světlice?
Kdybys komukoliv chtěl říct, kde jseš.
Jako komu?
Nevím.
Jako Bohu?
Jo. Třeba někomu takovýmu.

Nevím, jak tentokrát pochodím se závěrečnou vonnegutovskou formulí. Proto jen zkusmo: Tak to chodí.