Jak a kdy jste se dostal k fotografii?

Vystudoval jsem vysokou školu - techniku, živil se jako inženýr a pokoušel jsem se věnovat literatuře. Teprve v 36 letech jsem začal vážně fotit. To je možný důvod, proč mě to doteď neomrzelo.Ve fotografii jsem se od počátku zabýval dost rozdílnými tématy: portréty, figurami, nočními snímky, architekturou periférií, konstruovaným zátiším. Z té doby jsou asi nejznámější mé figurativní inscenace a imaginativní portréty. V letech 1997 a 1998 pro mě významnou změnu přinesl pobyt v americkém Oregonu, kam jsme byli s mou ženou Jindrou Vikovou na půl roku pozvaní do rezidenčního centra pro hostující umělce. Tam začal cyklus Infinity, který vznikal ještě další čtyři roky a byl vystaven předloni v pražském Rudolfinu. Od té doby tahle výstava cestuje po světě, byla již v pěti dalších významných galeriích.

Jak vznikl váš cyklus Mansfield, který společně s Terezínem nyní vystavujete v pražském Veletržním paláci?

V Connecticutu jsem objevil komplex opuštěných nemocnic. Začal jsem tam fotit barevné stěny a stropy. Bylo to pro mě hledání mizejících obrazů, jejichž formální krása byla pro mě vzrušující o to více, že se mi do ní promítala moje neodbytná představa, jak asi ty monotónní obrazy stěn a hlavně stropů nad postelemi vnímali děti a mladiství, jimž byla nemocnice původně určena a oni tam byli dlouhodobě upoutáni na lůžko.

A Terezín?

Ten jsem začal fotografovat už dávno, v roce 1996, a potom jsem se tam s dlouhými přestávkami vracel. Naposledy jsem tam fotil v roce 2002, těsně před povodněmi a také nedlouho před mým odjezdem k čtyřměsíčnímu pobytu do Connecticutu. Nechtěl jsem zachytit jen památník holocaustu, ale daleko více paměť prostoru - místa, která jsou plná nevypovězených osudů. Ty jsou tam skryty a ten prostor je přechovává z různých období své existence. Je ale bezesporu, že nejsilněji se vrylo do paměti a představ návštěvníků období z let německé okupace, kdy Terezín sloužil jako koncentrační tábor.

Co oba cykly spojuje a rozděluje?

Jsou mezi nimi značně formální rozdíly. Terezín je focen černobíle, kdežto Mansfield barevně. U Terezína je okno - světlo - základním symbolem naděje. Mansfield nabízí naopak útěchu ve své až požitkářské a zábavné barevnosti - obrazy, které nabízí, jsou únikem z nudy dlouhodobé neměnnosti, která může být stejně strašná jako poroba Terezína. Lákala mě možnost je vystavit společně a pokusit se o zobecnění toho pocitu, že opuštěný prostor, interiér, který má v sobě historii uvězněných osudů, může promlouvat k tomu, kdo chce naslouchat. Představoval jsem si, že stále slyším ty šepoty, možná jsem je i slyšel...

Vaše práce působí téměř jako obrazy. Jak vnímáte vztah mezi fotografií a výtvarným uměním?

Fotografie nabízí sílu autenticity, přitahuje silným prožitkem, který může v současném sofistikovaném výtvarném umění přinášet divákům jistou úlevu.

Proč myslíte?

Diváci, kteří jsou na výstavách často unaveni vypočítavou hrou mezi umělci a jejich kurátory, na fotografie dosud reagují se zájmem: nacházejí v nich sebe samé, vidí v nich své příběhy a prožitky. Navíc je fotografie úžasně demokratická. Fotografovat umí asi tolik lidí, jako jich umí číst a psát. Takže je to jako s literaturou, psát umí sice každý, ale aby to bylo něco, co by jiní chtěli číst, musí být člověk jedním z mála, kteří dovedou čtenáře oslovit. Pak se stane spisovatelem. Také fotografem se člověk nemusí vyučit - to je můj případ. Já jsem se fotografii sice učil sám, ale za to ji teď sám učím.

Jde to?

Je to činnost, která je vzájemně stimulativní, alespoň pro mě tomu tak je. Od roku 1994 vyučuji na fakultě Užitého umění a designu v Ústí nad Labem. Předtím jsem učil v letech 1992 a 1993 na Ohio University, pak ještě několikrát - ta zkušenost mi možná pomohla získat nadhled, ale kdo ví, třeba to moji studenti vnímají jinak.

A jak zní váš recept na dobrého fotografa?

Pro absolventa oboru fotografie je důležité, aby se na škole naučil řemeslu. Schopného fotografa klidně uživí komerční práce a umožní mu to tvořit a časem možná i prosadit jeho volné fotky. Ale i kdyby se mu to nepovedlo, volná tvorba bude pro něj účinným ventilem vnitřního přetlaku. Na druhou stranu, kdo má opravdu co říci a je patřičně tvrdohlavý, nakonec může oslovit publikum z nebetyčné výše svého diletantství a žádnou školu nepotřebuje.