Do jejího hereckého osudu vstoupila v roce 1968 politika. Jako manželka tehdejšího ředitele Československé televize a jednoho z protagonistů Pražského jara Jiřího Pelikána odešla v létě 1969 za dramatických okolností s manželem do exilu. Nový domov našla v Římě. Jako jedna z mála českých hereček dokázala překonat jazykovou bariéru a uplatnit se na jevišti v Německu, Rakousku i Itálii, kde během let vytvořila – kromě divadelních – na 80 filmových, televizních a rozhlasových rolí. Dnes hraje ve třech jazycích.

Své zkušenosti s prolínáním politiky do uměleckých i osobních osudů využila Frantová k „one woman show“ nazvané Primavera di Praga (Pražské jaro), která měla premiéru minulý týden v římském Teatro India a jíž je jak autorkou, tak i jedinou protagonistkou. Premiéra se stala divadelní událostí Říma mj. i proto, že ji navštívil prezident Giorgio Napolitano, pod jehož záštitou se konala a který nešetřil chválou a obdivem.

Emoce, ne poučování

Působivost 75minutového večera je v dokonalém splynutí intimní a veřejné sféry do jednoho dramatického proudu. Není to sucharsky poučující pořad o politickém vývoji Československa 60. let, byť podává pro italské publikum nutnou dávku dobových informací – od zinscenovaných politických procesů 50. let přes pokus o vytvoření „socialismu s lidskou tváří“ a konec československých nadějí pod pásy sovětských tanků až k „sametovému“ listopadu 1989.

To vše prostřednictvím sestřihu projekcí dokumentů komentovaných herečkou, jejíž osud se ocitá v soukolí předváděných událostí. A je to osud, který divákům bere dech a dokumentaristickou rovinu vyvažuje silnou emocí a průhledem do osobních krizí i vítězství herečky.

Premiérové publikum nešetřilo potleskem na otevřené scéně. První sklidil již vstupní monolog Eliny Makropulos z Čapkovy hry hraný v intimním kontaktu s diváky. Další následoval po čtení posledního dopisu Milady Horákové. Pak se již tleskalo často a na konci dokonce skandovaně a ve stoje. Charismatická Frantová dokáže diváky udržet v absolutní pozornosti, s níž sledují její zápas s politikou, ovíjející její herecké osudy. Umí v divácích vyvolat napětí i dojetí, přitom bez sentimentu, věcně vypráví o svých zážitcích.

Velkou zásluhu na působivém vyznění večera má mladý talentovaný režisér Daniele Salvo, který zajímavě rozehrál hloubku scény s propustným projekčním plátnem, suchými listy na podlaze, minimem nutného mobiliáře a výborným svícením i dobře zvolenou hudbou. Římský úspěch Primavera di Praga je nejen triumfem herečky zbavené vlasti, ale i záslužným činem pro zahraniční poznání pohnuté české historie v roce 40. výročí srpnových událostí roku 1968. Bylo by žádoucí, aby se s představením mohli seznámit i čeští diváci.

Jitka Frantová: Primavera di Praga Režie Daniele Salvo, scéna Barbara Tomada, kostýmy Mario Pisu, hudba Marco Podda, video Giandomenico Musu. 27. 2.–1. 3. 2008 Teatro India Řím