Představení, které připravili Eduard de Paiva Souza a Paul Selwyn Norton, mělo premiéru v roce 2005, od té doby posbíralo na světě celou řadu cen. Na otázky odpovídal Paiva Souza.

Proč jste se jako tanečník rozhodl pracovat s loutkou?

Začínal jsem jako profesionální tanečník, věnoval jsem se baletu i modernímu tanci a po několik let jsem pracoval s různými choreografy. Když jsem ale před deseti lety v Nizozemsku potkal loutkoherecký soubor z Izraele, který mě seznámil s touto disciplínou, bylo to, jako bych našel chybějící část svého těla.

Co vás na využití loutky tak láká?

Mám rád tanec i loutky, při svém zkoumání divadla se snažím oba přístupy uplatnit současně pod kontrolou jedné mysli, kdy jsem jak hercem-postavou, tak i loutkou-postavou. Pro mě je fascinující dát život mrtvému objektu a pozorovat, že může mít vlastní život, byť jen krátký.

Co vás zaujalo na postavě anděla, o němž hra pojednává?

Nápad s andělem jsem dostal poté, co jsem viděl obrázek kamenného anděla, který střeží hrobku na hřbitově v Havaně. Na obrázku byl chlapec sedící s rozevřenými křídly a zkříženýma nohama, ve tváři přitom měl výraz velkého rozčilení, což byla pro mě překvapivá kombinace. Symbol nevinnosti – anděl – vyjadřuje znechucení. Vypadalo to, jako by chtěl říci něco, co bych ani nemohl pochopit. V tu chvíli jsem se rozhodl vytvořit představení o tom, že kus kamene k vám začne mluvit sám za sebe.

Jak důležitá je pro vás otázka smrti coby inspirace pro uměleckou práci?

Téma smrti vyvolává trvalou zvědavost a je neustále přítomné ve všech mých představeních. Právě při práci s loutkami jsem našel velmi silnou paralelu k otázce života a smrti, protože dáváte život mrtvému objektu. A přitom si podtrhávám koberec, na kterém stojím, protože se stávám pouhou družicí, která poskytuje informace, magii, city k objektu, jenž už si vede svůj vlastní život. To není výlet, který máte plně pod kontrolou.