Článek
Konec pře, zdali společnosti více škodí vesměs intelektuálští "levicoví extremisté" a radikálové se svými marxistickými a anarchistickými vizemi blahobytného "svobodného komunismu" pro všechny, či naopak primitivní "pravicoví extremisté" napadající vše slabší a odlišné od jejich "nadřazené" rasy, národa či skupiny, zůstává pochopitelně v nedohlednu.
Pokud se účastník takového sporu považuje za sociálního liberála či socialistu, bude mít asi sklon odsoudit ultrapravici jako brutální tupé stádo apelující na temné pudy a démonické vášně, kdežto u ultralevice přece jen najde alespoň některé ušlechtilé motivy, i když odsoudí její teoretické blouznění a násilnou revoluční praxi.
Neoliberál či konzervativec předvede argumentaci přesně opačnou. Neofašisty popíše jako méně škodlivé, poněvadž jsou rozpoznatelní, odpudiví, intelektuálně jaloví a zdiskreditovaní, kdežto anarchisté a trockisté svými nasládlými utopiemi dokážou infikovat univerzitní mládež i umělecký svět, protože se v intelektuálních salónech dobře zabydlují. Zároveň podotkne, že i krajní pravice upozorňuje na některé důležité problémy a hrozby, o nichž levice nechce diskutovat - třeba přistěhovalectví, šíření drog, úpadek autorit a morálky. Není divu.
Socialista bude mít vždy o kousek blíž k anarchistovi či komunistovi než k fašistovi a u konzervativce čekejme opačný přístup, protože demokratická i totalitní dvojčata v levé i pravé polovině spektra jsou částečně srostlá a jejich programy se mírně překrývají.
Brněnský politolog Miroslav Mareš patří názorově ke stoupencům ODS, a nejen svým někdejším členstvím v Mladých konzervativcích. V jeho knize Pravicový extremismus a radikalismus v ČR se to projevuje ojediněle, například podivem nad akceptací ultralevicových disidentů z trockistického Hnutí revoluční mládeže z let 1968-1971 jako uznávané antikomunistické opozice, ačkoliv trockisté vystupovali proti KSČ taktéž z "extremistických" pozic. Celkově ovšem před Marešovou vyčerpávající encyklopedií klobouk dolů.
Mareš se po obsáhlém teoretickém úvodu, mezinárodním srovnání a výpravě do historie české ultrapravice vytrvale pitvá nejen v současných Sládkových republikánech a známých neonacistických úderkách, ale vůbec ve všech možných mutacích a hybridech fašistoidních bakterií, které se uchytily v organismu české společnosti.
Pod lupou obrací svou laboratorní pinzetou ze strany na stranu i tak neuvěřitelné formace, jako byly např. tříčlenná Československá nacistická strana z roku 1960 či brněnská skupina Totenkopf z roku 1983.
Těžiště knihy však tvoří na ultrapravicové projevy bohatá polistopadová doba: Republikáni a záplava odpadlických "takérepublikánských" stran, konflikt mezi "kramářovsko-gajdovskou" Vlasteneckou frontou a "husitskou" Vlasteneckou ligou, brněnští katoličtí antisemité z okraje KDU-ČSL vystupující proti "zednářům a iluminátům"; nechybí dívčí skupinka Árijské sestry či zmínka o ultrapravicovém Českém sociálně demokratickém hnutí, stvořeném nacionalistickými sociálními demokraty a bývalými republikány.
Probráni z hora zdola jsou v Marešově sbírce skinheadi kališničtí či neonacističtí, fotbaloví násilníci, nazipunkeři, metalisté, satanisté, nepovšimnuty nezůstaly české pokusy o nápodobu Ku-klux-klanu či ultrapravicového terorismu, stejně tak první rasové konflikty v roce 1990, kdy proti Romům a Vietnamcům kuriózně útočili ještě společně skinheads a punkové.
Autor věnuje pozornost též skinheadským hudebním kapelám, koncertům, nahrávkám a hudebním časopisům. U většiny z desítek ultrapravicových organizací je alespoň stručně rozvedena jejich taktika, volební neúspěchy, sociální a profesní složení, vnitřní struktura, uniformy, emblémy, mezinárodní kontakty, demonstrace, časopisy a letáky, vzájemné hádky a nejznámější případy jejich útoků na vybrané cíle.
Čtenář, který se tématy krajní pravice prodírá opakovaně, si při závěrečných řádcích znovu může vychutnat ten blažený, ale samozřejmě falešný pocit - vždyť existuje-li ve společnosti něco tak nehumánního, primitivního, agresivního a nízkého, pak ve srovnání s tím ční moje já k obloze jako příklad člověčenství, ostrovtipu, lidumilství a ušlechtilosti, i kdybych každý den vykradl trafiku, nezaplatil útratu za oběd a jel desetkrát tramvají načerno. Při četbě publikace vzniká také dojem, že česká ultrapravice je nyní jednak promíšená bezpečnostním aparátem skrz naskrz, ale hlavně, že jednotliví zneuznaní "vůdcové" a zhrzené ambiciózní osoby poté, co od ultrapravice odpadnou, udávají všechny a všechno kolem sebe.
Tak se naštěstí projevuje sebeničivý sklon krajní pravice - hlučná ideologie uctívající řád, nadřazenost a elitu přitahuje v drtivé většině právě problémovou, málo vzdělanou, nezařazenou antielitu nacházející se těsně u dna a naivně doufající, že se přimknutím k ultrapravici elitou rychle stane. Současná politická bezvýznamnost těchto skupinek však nic nemění na nebezpečí, které pro okolní svět představuje jejich násilnický projev. Podrobné informace z hnědého podsvětí lze tudíž jen a jen uvítat.
Při pohledu daleko za horizont naší každodennosti či dál na periferii Evropy začne totiž dotírat otázka: Můžeme se spokojit s jistotou, že tomu tak bude u nás navždy? Že po všech těch orkánech, které v uplynulých desetiletích nenechaly ve střední Evropě kámen na kameni, už neuslyšíme na našich náměstích rytmické dunění okovaných holínek doprovázené vířením bubnů? Ne, historie může být zlomyslnější.
Pusťme na chvíli fantazii z řetězu a načrtněme naši představu budoucího, strachům a obavám člověka třetího tisíciletí přizpůsobeného náckovství. Že by ekofašismus, tedy ztotalitarizované strany zelených? Ale ne, s výjimkou voličsky "přínosných" strachů z jaderné energetiky se zelení snaží "rozněcovat" v lidech spíš solidaritu s menšinami všeho druhu, skromnost, vzdělanost, toleranci, velkorysost, rovnostářství. S takovou výbavou, akceptovanou zatím tak nanejvýš vzdělanou, individualistickou a přitom skromnou a nekonzumní, velkoměstskou pětinou společnosti těžkou mohou uspět u mas.
Ekologické prvky však u českého totalitarismu třetího tisíciletí za pár desítek let pravděpodobně chybět nebudou. Dopřejme si při pohledu do futurologické křišťálové koule trochu úzkosti: strach z potravin nakažených BSE ve vietnamské prodejně, strach ze záplav ve vlastním, německé firmě pracně spláceném, domě, strach z cizokrajných nemocí podobných SARS Číňanů bydlících vedle v ulici, strach z AIDS u somálského zubaře, strach z napadení vedle party arabských mladíků, strach z následků ztráty vlastního pracovního tempa v zaměstnání u americko-japonského podniku, strach z neobratnosti při čím dál složitější elektronické komunikaci prakticky se všemi dotírajícími institucemi, které hovoří už jen na dálku přes počítač, strach z té spousty informací chrlených uřvanými komerčními médii, strach z čím dál rychlejšího tempa, kterým klušou všichni kolem...
A najednou tu může stát On, nový totalitarismus třetího tisíciletí. "Volal jsi mě, že?" vnutí se do přízně znejistělých mas stejně jako rohatý v kamizolce chasníkovi v pohádce. A nabídne řešení: "Dám ti bezpečí, přehlednost a jednoduchost, tvůj život se zklidní a dostane řád, řád v regionu, kde jsi doma, kde to znáš, pryč od kosmopolitních byrokratů tam nahoře a infikovaných hladovců zdaleka. Stačí jen jedno - dej mi svou duši a následuj mne na posledním tažení proti těm, kteří nám stojí v cestě."
Inu, pokud někdy v budoucnu selžou demokratické mechanismy natolik, že On skutečně přijde, šlo by o něco zásadně jiného. Budoucí Marešové už by o tom žádné knihy sepsat nestihli.
Miroslav Mareš: Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Barrister and Principal/ Centrum strategických studií, 656 stran, 650 Kč