Ve vašich filmech se zdá, že mluvíte o naší současnosti na půdorysu příběhů z minulosti. Je tomu tak i v posledním snímku Opium: deník šílené…

Minulost je mi bližší než současnost. Přítomnost je příliš chaotická, nepřehledná, abyste vyprávěl její příběhy. Ne vždy hned pochopíte, co je důležité a co nikoliv – k tomu je potřeba až určitého odstupu. Znám dnešní mladé lidi, učím je dokonce na filmové škole, hodně jsem pobýval v cizině, poznal svět. Ale nejraději cestuju do minulosti.

Opium: deník šílené je příběhem doktora Brennera, psychoanalytika, ale také spisovatele z přelomu 19. a 20. století, který ke své tvorbě vykrádá deníky psychicky nemocné pacientky Gizelly. Tématem je umělecký vampyrismus, ale film je zároveň příběhem o lásce. Předlohou nám byla skutečná postava maďarského spisovatele Gézy Csátha, jinak také hudebního kritika, lékaře pracujícího na psychiatrické klinice. Byla to podivná postava. Byl závislý na morfiu, ze žárlivosti zavraždil svou ženu, málem měl na svědomí i vlastní dceru. Z jeho díla je nejznámější Deník šílené, který ve skutečnosti napsala jedna z jeho pacientek. Csáth jej ukradl a připsal si autorství.

Druhým tématem filmu je vůbec vztah lékaře a pacienta v době úsvitu psychoanalýzy. Řeklo by se, že o Gizellu spolu soupeří psychoanalytik Brenner s řádovými sestrami a stoupenci tehdy tradičních fyzických trestů, jimiž se medicína snažila léčit duševně nemocné.

Slabou stránkou psychoanalýzy je vztah pacienta a lékaře, neboť pacient se na svého analytika fixuje. Může dojít k dočasnému zlepšení jeho stavu prostě proto, že se do něj zamiluje. Ovšem to platí obecně i pro jiné lékařské systémy, pokud jde o duševně nemocné. Řeknou vám, abyste šli k doktorovi, a jestliže mu uvěříte, stává se pro vás téměř bohem. Samozřejmě tradiční, represivní léčba se zrodila z ducha doby racionality, která se snažila všechny nenormální, společnosti se vymykající individuality násilně napravit.

Ovšem příběh je o lásce. Gizella doktora Brennera miluje, miluje jej natolik, že ho prosí, aby ji zabil a zachránil před šílenstvím. Neustále musí psát, trápí se psaním, ale ještě více trpí, když jí psát zakazují. Je grafomanka políbená géniem. Naopak Brenner je zcela průměrný, marně hledá téma pro další knihu. Myslím si, že je ve skutečnosti neschopný lásky, jde v podstatě o sobeckého bastarda, který žije v číslech a svých teoriích – a proto ani nedovede psát. Je iracionálně racionální. Existuje jen s pomocí opia. Představa takového člověka o lásce – to je potkat neznámou ženu ve vlaku, rychle ji svést, pomilovat se s ní v kupé a potom vystoupit.

V tomto vizuálně vytříbeném filmu velmi drsně, neromanticky, až moralistně ukazujete nahé zubožené lidské tělo. Zajímavé je, že Gizella cítí ve svých šílených vizích přítomnost ďábla, který se jí snaží zmocnit. Útočí na vagínu. Není to trochu zastaralá představa 19. století, že ďábel musí sídlit v ženském lůně?

Rozumím, na co narážíte. Je pravda, že ten film se vůbec nelíbil maďarským feministkám. Proč se ďábel pokouší o ženu tím, že se snaží vniknout do její vagíny? Nevím. Je to častý obraz fantazií věku rozumu, jehož odvrácenou stranou byly takové obsedantní představy. V tomto směru jsme se snažili být věrní Csáthovu Deníku. Gizella pronásledovaná ďáblem je panna.

Ale nemyslete si, že bychom dnes byli nějak osvobození od potlačených obsesí, však se podívejte na internet. Najdete tam všechny možné temné, nechutné věci. Mám zrovna dceru v tom citlivém pubertálním věku a vždycky trnu, co na internetu objeví. Chtěl bych se tomuhle tématu v nějaké podobě věnovat v příštím filmu.