Pro mne nejsou v tom mém psaní žádné jistoty. Není žádné: teď už tohle umím, teď už jsem na to přišel. Všecko je stále znovu zotvíráno. Všecko se stále trvale ptá. Trvale sní a trápí.

Takhle odpovídá Jaromíru Slomkovi v knižním rozhovoru nazvaném Řeč neřeč, který nedávno vyšel v nakladatelství Karolinum jako potřebná součást a dovětek Šiktancových Sebraných spisů.

S knižními rozhovory se u nás roztrhl už dávno děravý pytel a naprostá většina z nich drží pohromadě jen díky knihařskému klihu a pevné vazbě. Tenhle rozhovor, který vznikal dva roky – bez mikrofonu a chvatného novinářského bloku – byl Slomkem jen šťastně provokován a kótován.

Na slovo skoupý a k sebeprezentaci neochotný básník v něm spíše rozmlouval sám se sebou a s bílým papírem. U kavárenského stolku sice pravidelně týden co týden od léta 2005 do léta 2007 vedli rozhovor, ale konečný tvar myšlenky, vzpomínky, reflexe vznikal až u psacího stolu v Praze nebo u kuchyňského stolu pod starým ořechem na chalupě ve Vrchovanech, kde autor píše rukou… a nejen verše. Všecko, na čem mi trochu záleží.

Na tomhle knižním rozhovoru mu očividně záleželo. Aniž by o to usiloval – vždyť každá stylizace sama sebe usvědčí! – Karel Šiktanc i tento novinářský žánr, v zásadě nechráněný před plytkostí, dokázal přimět k vážnosti, pevnosti a přesnosti, která je charakteristická i pro jeho poezii.

Proto ani na okamžik nepřistoupil na všeobecně požadovanou hru, v níž upřímnost se mění v exhibici a důvěrnost v sebeobnažování, i když čtenáři rozhovorů prý od autorů čekají, že se jim svěří s tím, co snídají, čím planou, s kým nocují.

Řeč neřeč je rozhovor s mužem, který ví, že slovo tu už bylo – a nejen obecně, ale i v umění, v literatuře – tisíckrát zneužito a zdegenerováno a ohráno a ořváno až do prázdnoty a bezcennosti.

A neumí a nechce se smířit s tím, že… tak to chodí.