Film, natočený podle skutečné události, líčí příběh editora časopisu Elle Jeana-Dominique Baubyho, který po náhlé mozkové příhodě ochrnul na celé tělo. Vy hrajete ošetřovatelku Henriettu, která nešťastníkovi pomáhá komunikovat se světem s pomocí „mrkání“. Jak se vám hrálo s němým nehybným pacientem?

Tenhle zvláštní film je z velké části vyprávěn z pohledu Baubyho, takže já jsem obvykle na plátně sama, bez parťáka. Vypadalo to tak, že jsem seděla a povídala si s kamerou. Mathieu Amalric, představující hlavní postavu těžce nemocného muže, se na mě vedle díval a potom improvizoval texty svých vnitřních monologů, jimiž mi odpovídá…

Henrietta je velmi starostlivá ošetřovatelka a Bauby si z ní ve skrytu dělá legraci. Naznačuje třeba, že ženy nejsou složité – potřebují mít jen pocit užitečnosti a obětovat se, aby byly šťastné.

Dokud jsem neviděla hotový film, vůbec jsem netušila, jaké monology Mathieu namluvil. Kdybych to byla dopředu věděla, asi bych jej zastřelila (smích). Ne vážně, na tomhle filmu je silné, že přestože pojednává o vážných věcech, tak veškerý sentiment i melodramatičnost vyrovnává humorem, v tomto případě Baubyho ironickým komentářem. Ve skutečnosti našlapujeme kolem vážně nemocných lidí na špičkách a s obavami, ale přece i oni mohou mít humor a smát se sami sobě. Tenhle film je mimojiné o tvorbě, o člověku, který vzdoruje svému neštěstí tím, že napíše knihu. Je to mravenčí práce. Henrietta mu přeříkává abecedu a on si vybírá písmenka.

Lidé na celém světě vás znají z Invaze barbarů, triumfující před pěti lety v Cannes. Hrála jste tam narkomanku Nathalii, která rozmlouvá s intelektuálem nemocným rakovinou. Kdo je podle vás slavný režisér filmu Denis Arcand?

Samozřejmě, jde o intelektuála ze 60. let minulého století, doby hledání svobody i mnoha otázek. Ale už jen kvůli úsilí, s jakým se mu podařilo nastínit historii a proměnu několika posledních desetiletí Quebeku, patří mezi velké osobnosti téhle části Kanady. Je skoro quebeckým etnografem.

Vy sama jste se ale přestěhovala z Kanady do Francie. Jak byste popsala rozdíl mezi těmito dvěma světy?

Poznáte to hned, jakmile si sednete s lidmi. My v Severní Americe jsme zvyklí být uvolnění, s ničím si neděláme velkou hlavu, pokud jde o chování. Nejsme upjatí, spíše drzí, chybí nám stud, ale potom se najednou divíte, proč se ti Evropani vedle nebaví.

Zažila jste obtížné dětství v Montrealu, otec byl alkoholik, dokonce jste byla vychovávaná v náhradní rodině. Mohou těžké osobní vzpomínky napomoct herečce v jejím hraní?

Nevím. Říká se, že všechno zlé se ukládá kdesi do mozku, až se vytvoří takové centrum traumat. Neměla jsem to jednoduché, tehdy jsem neviděla světlo na konci tunelu. Ale nikdy nečerpám emoce ztvárňujících charakterů ze vzpomínek. Zajímá mě naopak scéna, příběh, někdy mě inspiruje hudba, jindy třeba sen. Kdo ví, jsou to tajemné věci.

Prý jste byla punkerka?

Ale jenom chvíli. Bohužel se mi nedochovalo mnoho fotografií z té doby. Jako punkerka jsem odmítala jakékoliv fotografování. Jeden z mála obrázků mi zůstal na školním tablu. Všechny ostatní holky měly bílé šaty, zatímco já stála celá v černém a s medailony kolem krku.

Jak došlo k tomu, že vás Spielberg obsadil do filmu Mnichov?

Točila jsem tehdy v Grenoblu jeden náročný film, hrála jsem v něm osamělou ženu s dítětem. Moje agentka mi říkala o možném zájmu Stevena Spielberga. Ovšem nedělala jsem si velké naděje a domluvila si další filmy. A najednou se ozve telefon, volá mi jeho asistentka a zve na casting do Paříže. Jenže mým jediným volným dnem byla neděle, navíc jsem se musela postarat o psa. Takže jsem sedla na vlak a jela i se zvířetem na výlet do Paříže, do hotelu Ritz. Samotné natáčení se potom odkládalo asi rok, nakonec to ale celé klaplo. Zahrála jsem si tam holandského zabijáka. Zrovna v té době jsem jinde představovala osudovou ženu, tak se to docela pikantně sešlo.

Jak vypadá herecké soustředění před prací?

Herec se nikdy nemůže příliš soustředit, hrozí mu, že by přestal vnímat ostatní i všechny náhody, které mu postaví prozřetelnost do cesty. Klasickým příkladem dobrého herectví je scéna s Marlonem Brandem v Coppolově Apokalypse. Brando hraje a najednou mu sedne moucha na rameno. On se ale ani na vteřinu nezarazí, jenom se ožene po mouše, sevře pěst a zahraje, jako že ji rozmáčknul. Všechno to skvěle zapadá do sebe.

V loňském filmu Guillauma Caneta Nikomu to neříkej představujete Margot v příběhu velké nešťastné lásky. Je to jedno z největších potěšení pro herečku, když si střihne takový příběh?

Běhá mi mráz po zádech, když mluvíte o potěšení. Potěšení mají prožívat diváci v kině, nikoliv herci na place. Jsem alergická na příběhy z natáčení, kdy se herečtí představitelé chlubí, jak si tu práci užili. Ve skutečnosti hrát romantickou lásku není zase tak romantické…