Článek
Ve čtvrtek večer jste mohli ve sportovní hale potkat hned několik Robertů Smithů. Někteří postávali i ve frontě na pivo, na své okolí vrhali temné pohledy podmalovanýma očima a pohazovali vlasy pečlivě rozčepýřenými podle svého idolu. Něco na těch Cure být musí, když se ještě dvacet let po jejich zlaté éře najdou skalní fandové, kteří nelitují obětovat hodiny na přípravu pro tuto masovou mši melancholického rocku.
Od první skladby panovala skvělá atmosféra, dlouhým potleskem lidé odměnili už pouhý příchod skupiny na pódium. Řada pamětníků si s Robertem Smithem odříkávala texty hitů z osmdesátých let a nadšeným pokřikem vítala začátek každé známější skladby.
Asi nejsilnějším momentem vystoupení byla velmi naléhavá Pictures Of You a také Lovesong, hala při nich vřela a bez přehánění to připomínalo náladu náboženského obřadu, což podpořila i souhra světel, v níž fialový šerosvit dramaticky prořezávaly ostré bílé paprsky.
Zejména při několika svižnějších skladbách ke konci se spokojeně pohupovali i "neskalní" posluchači, kteří nedokážou odříkávat texty celých alb zpaměti a nepovažují každou písničku Smithových černokněžníků za milník v hudební historii. Přesto bylo dvě a půl hodiny kytarového depkaření snad až příliš. Skladby The Cure mají pro koncertování jednu nevýhodu, tou jsou velmi monotónní rytmy ve středním tempu. Když bubeník hraje dvacet minut to samé bez sebemenší obměny, může to už malinko nudit. Podobně Smithovo téměř tříhodinové naříkání, které ovšem jeho věrní zbožňují, a vyžadovali si stále další přídavky.
The Cure v Praze hráli mnohokrát a pokud by se měl čtvrteční koncert hodnotit nefanouškovsky a z nadhledu, dopadl dobře, i když nelze říci, že by kandidoval na hudební událost roku. Ale před těmi chlápky s podmalovanýma očima to raději nahlas neříkejte...