Porota v čele s řeckým režisérem Costou Gavrasem „velkoryse“ mávla rukou nejen nad osmi oscarovými nominacemi, ale především nad komplexními kvalitami amerického filmu Paula Thomase Andersona There Will Be Blood (Až na krev). Před brilantním portrétem ropného magnáta a v podtextu celé Ameriky dala přednost filmu, který zachycuje boj policejních jednotek proti drogovým gangům v Rio de Janeiru.

U diváků Berlinale ale Elitní četa žádné nadšení nevzbudila, v Brazílii prý policie požadovala její zákaz, protože ji ukazuje mírně řečeno nelichotivě a v brazilských kinech údajně běží pro neúnosné množství brutálních scén v sestříhané podobě. Paul Thomas Anderson s cenami za film Až na krev Paul Thomas Anderson s cenami za film Až na krev foto: Reuters/Hannibal Hanschke

Filmu Až na krev s vynikajícím Danielem Day-Lewisem v hlavní roli dala porota Stříbrného medvěda za nejlepší režii a za mimořádný umělecký výkon, a to za hudbu kytaristy skupiny Radiohead Jonnyho Greenwooda. Diváci v Česku ho uvidí v kinech od 27. března a mohou se těšit na zážitek nemenší než u jiného Andersonova filmu – byť docela jiného ražení – Magnolie, který dostal Zlatého medvěda před osmi lety.

Cena pro dokument o mučení iráckých vězňů

Stříbrného medvěda – Velkou cenu poroty získal celkem podle očekávání jediný dokument v soutěži, americký snímek Standard Operating Procedure. Režisér Errol Morris nechal do kamery mluvit mučitele iráckých vězňů ze známého skandálu z věznice Abú Ghrajb u Bagdádu.

Errol Morris získal Stříbrného medvěda za dokument o mučení iráckých vězňů.Errol Morris získal Stříbrného medvěda za dokument o mučení iráckých vězňů.foto: ČTK/AP

Film šokuje především klidem a bezmála úsměvem, s nímž tito lidé o svém nelidském počínání mluví. Jejich výpovědi jsou prokládány fotografiemi. „Ani nevím, proč jsme si to fotili, asi pro dokumentaci nebo možná jen pro zábavu,“ říká jedna z žen, které se na mučení vězňů aktivně podílely.

Leigh přivel komedii

Jako o druhém favoritu soutěže se mluvilo o snímku Happy – Go – Lucky, jímž překvapil britský režisér Mike Leigh. Překvapil především proto, že on, který se proslavil filmem Tajnosti a lži (Zlatá palma a nejlepší herecký výkon Brendy Blethynové v Cannes 1996) a vždy točil vážné filmy, tentokrát přivezl do Berlína rozvernou komedii o nezdolně výtečně naložené učitelce mateřské školy.

Její představitelka Sally Hawkinsová dostala Stříbrného medvěda za nejlepší ženský herecký výkon a je označována za objev Berlinale. Nicméně v konkurenci skvělé Kristin Scott Thomasové z filmu Il y a longtemps, que je t´aime (Tak dlouho tě miluji) o ženě, která se po patnácti letech vrací z vězení a v rodině své sestry se znovu učí žít (Cena ekumenické poroty), nebo konec konců i Tildy Swintonové v jinak nepříliš vydařeném snímku Julia o únoskyni dítěte, je její ocenění nejspíš hlavně příklonem k jednomu z mála pozitivně laděných filmů festivalu.

Za herectví oceněn Íránec

Mužským hereckým výkonům vévodil zmíněný Daniel Day Lewis, který ropnému magnátovi odevzdal pot, krev i duši, a na paty mu šlapal Ben Kingsley v roli profesora, který ve filmu Elegie podlehne zničující lásce ke své studentce (Penélope Cruzová).

Stříbrného medvěda za nejlepší výkon nicméně získal íránský herec Rézá Nadží za roli ve filmu Zpěv vrabců. Hraje otce rodiny, jenž přijde o práci na pštrosí farmě a musí vzít práci taxikáře v Teheránu – a hraje ho pěkně. Jeho ocenění však má nepochybně i festivalovo-diplomatický charakter.

Do Číny putovala cena za nejlepší scénář filmu In Love We Trust (V lásce si věříme) o problému nevěry ve zvláštní situaci: dítě rozvedených rodičů, kteří již mají každý nového partnera, onemocní leukémií a jediná šance na uzdravení je transplantace kostní dřeně od sourozence. Toho je však třeba teprve pořídit. Na první pohled snadno řešitelný úkol představuje pro hrdiny filmu vztahový problém na dvě hodiny. Napsané je to ale hezky.

Typicky festivalovým filmem, který je předurčen k ocenění, ale do kin by se ho odvážil uvést jen distributor-sebevrah, je mexický snímek Lake Tahoe o mladíkovi, který se těžce vyrovnává s otcovou smrtí. Dostal po zásluze cenu Mezinárodní filmové kritiky FIPRESCI (loni ji na Berlinale získal Menzelův film Obsluhoval jsem anglického krále), a nejspíš teď oběhne většinu festivalového světa.

Soutěžní filmy byly většinou průměrné, rozhodovala festivalová politika

Hlavní porota posuzovala celkem jedenadvacet filmů a popravdě řečeno jich mnoho na výběr k jednoznačnému ocenění neměla. Většina soutěžících totiž byla toho druhu, co „nepopudí, ani nenadchne“, a tak se i v kuloárech – snad skutečně s výjimkou Zlatého medvěda – tipovalo podle již zmíněných festivalovo-diplomatických měřítek, a verdikt poroty tomu odpovídá: žádné přehnané ocenění amerických filmů (úplně je přehlédnout samozřejmě nelze) a dále rozdělit ceny tak, aby Evropa zůstala celá a nažral se i asijský a jihoamerický vlk.

Pozornost vzbudily samozřejmě i mnohé mimosoutěžní projekce, mezi nimi dokument Martina Scorseseho o koncertu Rolling Stones, snímek o rodinných vztazích Fireflies in the Garden (Světlušky v zahradě) s Julií Robertsovou, Madonnin debut Filth and Wisdom (Hnus a moudrost), Wajdova Katyň či světová premiéra filmu Michela Gondryho Be Kind Rewind, která festival uzavřela.

A rozhodně nezapadl jediný zástupce české kinematografie, dokument Občan Havel, který měl vlídné přijetí na všech třech projekcích a po nich srdečné besedy tvůrců s diváky.