Birkinová jako správná šansoniérka stavěla na přesvědčivém projevu, i když není tou osudovou femme fatale. Dosud si uchovala dívčí hlas a i chování má spíše jako rozverná a stále zvědavá dívčina. To ji však nijak nebránilo, aby dokázala vystihnout atmosféru písní v dobře zvoleném repertoáru, rozverné podat s lehkostí a u závažných podtrhnout jejich hloubku. Jen angažovaná rockovější skladba věnovaná barmské disidentce Su Ťi nevyzněla kvůli příliš patetickému recitativu.

V pestrém a dobře zvoleném repertoáru se snoubil odkaz francouzského šansonu s rockovými i folkovými baladami, majícími keltské kořeny. Přesto působil večer uceleně, byť Birkinová přecházela z angličtiny do francouzštiny. Koncert sjednotil až odzbrojujícně přímočarý projev Birkinové, která dokázala najít téměř pro každou píseň adekvátní polohu a jen tak mimochodem přitom ukázala, jak široký má výrazový rejstřík, i když více než na rozsahu stavěla na až divadelním projevu, což se ukázalo hned na počátku koncertu, když šla zpívat do publika. Herečka v ní se nezapřela,

Birkinovou sice nezrodila pařížská ulice a občas postrádala hořkost jejích dětí, přesto se však původnímu duchu šansonu dokázala přiblížit více než mnozí z představitelů francouzské scény, kteří až příliš splynuli s popovým hlavním proudem, jako jednu dobu Dalida. Citlivý přístup zdůraznila doprovodná skupina, ve které se sice neobjevil akordeon a ani pro styl typické piano v ní nehrálo prim, často se střídalo se syntezátorem nebo s houslemi. Střídmý hudební doprovod byl však citlivý, ctil atmosféru písně a sloužil zpěvačce.