V současné době generální ředitel Fezka Strakonice pracoval tři roky na retrospektivní knize kreseb a koláží Slavné tváře v čarách. Vybral do ní 222 obrázků, s nimiž se ponoříte do stylově „vykresleného“ světa jazzmanů, známých malířů, herců, spisovatelů a rockerů.

Blechův Jim Morrison.: Jim Morrison
Vaše monografie může s klidem aspirovat na cenu o nejkrásnější knihu. Splnil se vám sen?
Ještě před pár lety to sen byl. Na knize je vidět práce celé party z nakladatelství Knihy 555, především pak skvělé grafičky Clary Istlerové. Můj kamarád Jirka Slíva ji dokonce označil za mercedes mezi knihami. Po počátečním nadšení jsem zjistil, že je to zodpovědná práce, že knihu vydávám poprvé a možná naposledy. Nesmírně mi pomohl doktor Martin Zlatohlávek, který změnil koncepci a udělal z ní monografii. Původně měla být průřezem toho nejlepšího z posledních let. On však chtěl, aby v ní byla vidět určitá geneze.

Vedle bohémské činnosti pracujete jako špičkový manažer…
Kamarád Slíva o mně s úsměvem říká, že jsem malíř, jehož koníčkem je řízení velkých firem. Pro mě je kreslení odjakživa odreagování, relax, protipól k často stresující manažerské práci. Kdyby mě bavil sport, budu jančit někde na kole. Jenže v mládí mě vzala karikatura.

Nejdřív jsem ji obkresloval, pak jsem kreslil spolužáky a kantory, troufl jsem si na Jiřího Stivína. Až najednou mé kresby našly uplatnění v novinách. Hlavně spolupráce s časopisem Gramorevue mi posílila sebevědomí. Z koníčka se stalo druhé zaměstnání a moje troufalost dospěla až k prezidentovi Spojených států Ronaldu Reaganovi. A ani ten mě za obrázek neztloukl, naopak poslal mi milý dopis.

Blechův Picasso.: Pablo Picasso

Proč u nás ještě není karikatura etablovaný umělecký obor jako v zahraničí?
Portrétní karikatura u nás téměř zmizela z tisku, a především z volné tvorby i přesto, že jsme měli v minulosti báječné autory jako Adolfa Hoffmeistera nebo Antonína Pelce. Je to těžko uchopitelná disciplína, na hraně, je složité najít rozdíl mezi portrétním karikaturistou a portrétistou. Možná groteskní kresbu vytlačila fotografie, možná lidé, kteří ji ovládali, přirozeně vymřeli a nikdo je nenahradil.

Blechův Zrzavý.: Jan Zrzavý

Rukou jste si potřásl s Bobem Dylanem, Dustinem Hoffmanem nebo Woodym Allenem. Které z těchto setkání na vás udělalo největší dojem?
Kreslím osobnosti, které mě osloví svou prací a jejichž tvář vyjadřuje silný životní příběh. Osobní setkání nevyhledávám, převážně pracuji s fotografickým a filmovým materiálem. Náhodná setkání ale často umocní vjem z kouzla osobnosti a k takovým patří Bob Dylan, americký barytonista Thomas Hampson nebo Dizzy Gillespie.

Všichni na mě zapůsobili, ale stěžejním je pro mě setkání s vynikajícím americkým fotografem Peterem Beardem. Třeba setkání s Woodym Allenem bylo letmé, během jeho koncertu v New Yorku. Miluju jeho filmy, navíc se senzačně kreslí.

Dostal jste se také ke státníkům a politikům.
Kreslím je nerad, přestože ke karikatuře neodmyslitelně patří. Politici by se neměli stavět na piedestal, člověk by jim neměl vytvářet gloriolu. Přesto jsem dělal Winstona Churchilla a několik amerických prezidentů. A také Václava Klause. Hodně Havlů jsem pak kreslil spíš pro jeho „fanoušky“.

Blechův Sean Penn.: Sean Penn

Zaujala mě v knize věta, že „nekreslíte jen čáry, ale i fluidum“.
V tom je karikatura jiná než abstraktní tvorba. Nakreslená tvář je stále konfrontována s realitou. I laik by měl poznat, o koho jde. Vedle výtvarné stránky mě navíc zajímá, co z člověka vyzařuje. V každé tváři je vidět příběh a každý karikaturista hledá styl, kterým by ho mohl vyprávět. A mně se zdá, že čím méně čar, tím lépe.

Blechova karikatura popové zpěvačky Madonny.: Madonna
Karikaturista by měl být skvělý pozorovatel se smyslem pro humor. Co je pro kreslíře vtipného na Dylanovi nebo Reaganovi?
Ne z každého člověka tryská vtip na první pohled. Karikatura nemusí být vždy s vtipem, ale myšlenka by za ní být měla. Reagan byl asi po Nixonovi nejčastěji kreslený americký prezident, jeho výrazná tvář se dělá nádherně.

Dylan je enigmatická, složitá osobnost, z níž vyzařuje něco neopakovatelného. Je sympatický tím, jak neúnavně mění aranžmá svých skladeb. I kreslíř by měl při hledání vlastního stylu myslet na to, aby nezabředl do stereotypu.

Kdo je z vašeho pohledu tvrdý oříšek?
Někdo je chodící karikatura, s někým se peru měsíce. Kreslím také spoustu lidí, kteří už nejsou mezi námi. Například u Vivaldiho jsem narazil jen na dvě dobové kresby, navíc diametrálně odlišné. Byli to dva různí lidé. Dlouho jsem se trápil s Arethou Franklinovou a Václavem Hudečkem.

Problematičtější jsou všichni bez něčeho mimořádného v obličeji, bez grimasy, kteří v sobě nemají bod, jehož se můžete zachytit. Právě ženy kolem dvaceti s dokonale symetrickou tváří nebo fotomodelky se dělají špatně. Ony vůbec ženy se kreslí hůř. Musíte stále myslet na to, abyste jim neublížil. Zato tvář s uhrančivýma očima a nosem á la Jean Cocteau se kreslí nádherně.

FOTO: Repro kniha Slavné tváře v čarách (5)