Hlavní obsah

Kořeny Hany Frejkové

Právo, Pavel Šrut

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Existence nejisté herecké profese je nikdy nekončícím čekáním na tu pravou, skutečně jedinečnou roli, které se pak říká životní. Herečka Hana Frejková se ale pokusila prožít zpětně roli, kterou jí život nalinkoval.

Článek

Herci se celou svou duší snaží být výjimeční, jiní. A já jsem se celý život pokoušela být normální. Měla jsem těch výjimečností plný zuby, poznamenává v biografické zprávě nazvané Divný kořeny (vydal Torst).

Cesta do hlubin osudů

Na stopětasedmdesáti stránkách té knihy se jí prostřednictvím vlastních vzpomínek, vyhledáváním příbuzných v cizině, probíráním rodinné korespondence, ale především doslova detektivním pátrání v archivech ministerstva vnitra podařilo proniknout do dramatického a tragického osudu svých rodičů.

Motiv byl zprvu zcela osobní: Chtěla jsem se dobrat toho, jací byli mí rodiče a proč to udělali, tedy proč mi to udělali? Potíž byla v tom, že svého otce vlastně nestačila poznat a cesta za pochopením matky byla svízelná a bolestná.

Co nestihli nacisté, stihli komunisté

Tak tedy fakta. Hana Frejková se narodila v lednu roku 1945 v Londýně jako dcera emigrantů, kteří museli utéct před Hitlerem. Její matka pocházela z obchodnické německé rodiny, ale působila v Novém německém divadle v Praze a žila jen divadlem a komunistickou stranou. Otec Ludvík Frejka (vlastním jménem Ludwig Freund), původem z židovské liberecké rodiny, také zapálený komunistický intelektuál a od roku 1948 přednosta národohospodářského oddělení Kanceláře prezidenta republiky, byl v roce 1952 v inscenovaném procesu s tzv. spikleneckým centrem popraven.

Tátu, jak známo, řidiči rozprášili spolu s ostatními popravenými. Jejich popel naházeli na vozovku, protože jim to klouzalo, čteme na straně 78.

Sedmiletou Hanu a její matku čekalo vystěhování do pohraničí. Až v roce 1963, kdy byl Ludvík Frejka rehabilitován, se mohli vrátit zase do Prahy. Čas šel dál, byl tu invazní rok 1968, normalizační léta a pak sametový rok 1989. Ty to teď budeš mít těžký, holko, když jsi dcera komunistů! byla jedna z posledních vět její matky v nemocnici v roce 1990.

Tak to chodí

A poslední věta té nestýskavé, věcné a právě tím působivé knihy Divný kořeny zní takto: Když bylo naší Marjánce třináct let… ocitla se v Londýně na naší ambasádě a poslala mi takovouhle esemesku: Pozdravuje tě nějakej pán, už sem zapomněla, jak se menuje, má fousy, taky mu pověsili tatínka a teď je tady v Anglii programátorem. Díky, Marjánko, bez téhle esemesky bych tentokrát sotva mohl skončit slovy: Tak to chodí.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám