Článek
Herci se celou svou duší snaží být výjimeční, jiní. A já jsem se celý život pokoušela být normální. Měla jsem těch výjimečností plný zuby, poznamenává v biografické zprávě nazvané Divný kořeny (vydal Torst).
Cesta do hlubin osudů
Na stopětasedmdesáti stránkách té knihy se jí prostřednictvím vlastních vzpomínek, vyhledáváním příbuzných v cizině, probíráním rodinné korespondence, ale především doslova detektivním pátrání v archivech ministerstva vnitra podařilo proniknout do dramatického a tragického osudu svých rodičů.
Motiv byl zprvu zcela osobní: Chtěla jsem se dobrat toho, jací byli mí rodiče a proč to udělali, tedy proč mi to udělali? Potíž byla v tom, že svého otce vlastně nestačila poznat a cesta za pochopením matky byla svízelná a bolestná.
Co nestihli nacisté, stihli komunisté
Tak tedy fakta. Hana Frejková se narodila v lednu roku 1945 v Londýně jako dcera emigrantů, kteří museli utéct před Hitlerem. Její matka pocházela z obchodnické německé rodiny, ale působila v Novém německém divadle v Praze a žila jen divadlem a komunistickou stranou. Otec Ludvík Frejka (vlastním jménem Ludwig Freund), původem z židovské liberecké rodiny, také zapálený komunistický intelektuál a od roku 1948 přednosta národohospodářského oddělení Kanceláře prezidenta republiky, byl v roce 1952 v inscenovaném procesu s tzv. spikleneckým centrem popraven.
Tátu, jak známo, řidiči rozprášili spolu s ostatními popravenými. Jejich popel naházeli na vozovku, protože jim to klouzalo, čteme na straně 78.
Sedmiletou Hanu a její matku čekalo vystěhování do pohraničí. Až v roce 1963, kdy byl Ludvík Frejka rehabilitován, se mohli vrátit zase do Prahy. Čas šel dál, byl tu invazní rok 1968, normalizační léta a pak sametový rok 1989. Ty to teď budeš mít těžký, holko, když jsi dcera komunistů! byla jedna z posledních vět její matky v nemocnici v roce 1990.
Tak to chodí
A poslední věta té nestýskavé, věcné a právě tím působivé knihy Divný kořeny zní takto: Když bylo naší Marjánce třináct let… ocitla se v Londýně na naší ambasádě a poslala mi takovouhle esemesku: Pozdravuje tě nějakej pán, už sem zapomněla, jak se menuje, má fousy, taky mu pověsili tatínka a teď je tady v Anglii programátorem. Díky, Marjánko, bez téhle esemesky bych tentokrát sotva mohl skončit slovy: Tak to chodí.