Článek
Carla Bruniová-Sarkozyová je rozhodně netypická první dáma. Začínala jako modelka a to, jak vypadá, ji pravděpodobně hodně pomohlo i v začátcích její hudební kariéry. Nic nového pod sluncem, říká se, že když producenti poprvé uviděli rockera Lennyho Kravitze, dali mu také smlouvu hlavně kvůli jeho image, i když samozřejmě zpívat uměl.
Hudební kritici většinou z pochopitelných důvodů nesnášejí zpívající modelky a také to dali Bruniové pořádně "sežrat", když vydala své první písničky. Psali o nich jako o "staromódních" a "malátných", ale Carla Bruniová je úplně jiný případ. Nejenže umí zpívat, ale navíc je dost chytrá i vtipná. Jednou například řekla, že když jí na přehlídkách dělají vlasy a make-up, čte si Dostojevského, maskovaného v obálce časopisů Elle nebo Vogue.
Bruniová zpívá velmi zvláštně, jde spíše o zastřené jazz-folkově laděné broukání připomínající třeba Norah Jones, Tracy Chapman nebo Joni Mitchell. Její písně jsou jakýmsi mostem mezi francouzským šansonem a americkým bluesrockem, často obsahují výrazná a chytlavá kytarová sóla (Louis Bertignac ze skupiny Téléphone). Mají také silné, prosté melodie a téměř akustické aranže, takže veškerou pozornost strhuje sexy hlas této pozoruhodné zpěvačky.
Většinu desek zatím prodala jen ve Francii a v Česku je prakticky neznámá. Je to škoda, protože v každém případě má talent. Její první desky Quelqu´un m´a dit se prý prodaly dva milióny kusů a loni přišla s druhým albem No Promises, kde zpívá anglicky. Zhudebnila texty takových autorů, jakými jsou Emily Dickinsonová, William B. Yeats či W. H. Auden. Přechod na angličtinu byl od ní velmi chytrý tah, Francie sice sama sebe považuje za kulturní pupek světa, ale realita je dnes trochu jiná. Jak se říká, Francouzi milují své umělce, ale nikoho jiného to nezajímá.