Janouch, podílející se na čs. jaderném výzkumu, byl v roce 1970 vyhozen z práce, sledován a vyslýchán StB. Po protestech mezinárodní veřejnosti mu bylo v roce 1974 umožněno vycestovat do Stockholmu, kde mu Královská akademie věd nabídla hostující profesuru. Po vzniku Charty 77 založil ve Švédsku Nadaci Charty 77, kterou vede dodnes.

222 dopisů a 23 příloh

„Od prvních dopisů, které jsme si s Václavem Havlem vyměnili, jsem si byl intuitivně vědom toho, že tyto dopisy, které jsem dostával různým způsobem z domova, se mohou stát v průběhu let důležitým historickým dokumentem, a pečlivě jsem je schraňoval,“ přiznává se muž stojící v pozadí mnoha mezinárodních aktivit čs. disentu i dnešní pomoci Česku.

Jde celkem o 222 dopisů a dalších 23 příloh včetně listů s dalšími osobami, včetně rovněž jedinečné komunikace se Samuelem Beckettem z roku 1983. Vše se dá také číst jako příběh dvou mužů, zpočátku si vykajících, kteří se sblížili natolik, že si mohli dovolit prožít několik konfliktů, aniž si přestali jeden druhého vážit.

„Františku, doufám, že až vyletí do povětří Temelín (jako Černobyl), vyletíš s ním,“ napsal mu Havel coby prezident 17. října 2000. „Dost jsi mě naštval, jak jsi mne v tom fofru přepadl a začal mi říkat jakési nesmysly o tom, že když napadám novověkou pýchu, jsem nebezpečnější než ten Tvůj Temelín, protože tím napadám samu VĚDU, a tím ZVÍDAVOST. Prosím, vzpamatuj se do tohoto světa!“

Cesta do uzamčené země

Šlo o setkání na Fóru 2000, na které Janouch reagoval: „Neměl jsem v úmyslu Tě naštvat – pokud se tak stalo, promiň. Tvá vystoupení na Fóru a o Temelíně mě hluboce znepokojila a dokonce rozlítostnila. Znepokojila proto, že Tě považuji za svého přítele a za svého prezidenta. Jsi jediný z českých politiků, u kterých mi zbyl tento přívlastek můj… Nevím, jaké máš rádce. Zřejmě špatné, protože Tvé poznámky na Fóru ukazují, že vůbec nechápeš atmosféru v moderní vědě a postoje a chování vědců. Znám jich tisíce. Měl jsem to štěstí, že jsem osobně znal mnohé z koryfejů staré školy, mnohé laureáty Nobelových cen atd. Byli to skromní lidé, plní nejistoty v tom, zda jejich výsledky jsou správné.“

Janouch dokázal v letech 1977–1989 získat pro podporu pronásledovaného a do ghetta uzavíraného disentu mnoho osobností. Až dojemná je komunikace se Samuelem Beckettem, jemuž se Havel svěřoval, jakou vzpruhou mu bylo, když mu žena Olga během jeho věznění při příležitosti jednohodinové návštěvy, povolované čtyřikrát do roka, v přítomnosti netečného dozorce vyprávěla, že se v Avignonu konal v roce 1983 večer solidarity s vězněným V. Havlem a Beckett tam poprvé uvedl hru Katastrofa!

Doprava tajné komunikace

Jedinečné je svědectví o pomoci Jiřiny Šiklové a Viléma Prečana, kteří se nejvíce zasloužili o dopravu tajné komunikace z Československa. Pomáhali lidé z různých velvyslanectví, mj. Wolfgang Scheur ze SRN, který zdědil po předchůdci konspirační označení Goethe. Odbojář už z dob nacismu považoval nezávislou kulturu u nás za přirozené spojence demokratického Západu a neokázalou pomocí udělal mnoho pro čs. obhájce lidských práv.

Jiří Suk v úvodu připomíná s pomocí Janouchovy důkladnosti finanční pomoc, která během let 1978-1989 jako humanitární pomoc činila v čs. ekvivalentech víc než 15 miliónů korun. Další byla pomoc odborným projektům exilových nakladatelů včetně založení řady cen, z nichž od roku 1986 udělovaná Cena Jaroslava Seiferta patří nadále k nejvýznamnějším uznáním za literární tvorbu. Všem, kdo se na přípravě této knihy podíleli, patří velký dík.