Filmového uvedení se ovšem jeho autor nedožil, po Kouteckého tragické nehodě 13. dubna 2006 dokončil snímek Občan Havel už kolega Miroslav Janek. Po klausovském Papírovém atentátu a zemanovské „Oslavě Vysočiny“ jde v krátké době o třetí film přibližující (a v tomto případě i oslavující) kult některého z polistopadových politiků – byť ten poslední má nejlidštější tvář.

Film ukazuje Havla v práci, ale i v domácím negližé, aniž by jej nějak konfrontoval. Kamera připomíná tichou pozorující mouchu, obletující obdivně svůj objekt, zatímco zachycuje dojemné střípky jeho potýkání se s prezidentským životem. Ale ptát se a pokládat obtížné otázky? Moucha přece neumí mluvit.

Z proudu filmu vyvstává mnohem zřetelněji atmosféra rozličných dobových scén, ale také havlovské svatozáře. Pocítíme kouzlo neformálního setkání s Billem Clintonem, Rolling Stones či sílu panychidy za zesnulou první ženu Olgu. Pochopíme, jak musel mít rád Boris Jelcin české pivo či jak bolestně Havel prožíval novinářské útoky kvůli prodeji paláce Lucerna.

Jinými slovy, dokument je zábavným i osvěžujícím živočichopisem osobnosti českého prezidenta pravdy a lásky, ačkoliv jde zároveň i o instantní guláš historek z vysokého světa. Snad dává odpověď na otázku, jaký byl Havel mezi všemi hlavami pomazanými člověk, spíše než jaký byl myslitel, natož politik.

Idealistický snílek i pragmatik

Je nasnadě, že nejtěžší bylo udělat z oněch sedmdesáti hodin natočeného materiálu zkratku filmu, takže každé scéně se tu ustřihávají křídla, co to jde. Musíme stihnout všechny zákruty historie, jako by šlo o složité přestupy zpožděných vlaků.

Upřímně řečeno, na konci filmu odchází divák udýchaný a trochu utahaný. Většinu diváků snad potěší při pohledu na třináct let jeho „panování“, že charismatický myslitel se nikdy nestal politickým panákem, ani nepřestal být veselým hošíkem, kolem něhož se všichni na chvíli tetelí sympatiemi. Havel byl idealistický snílek, jenž kázal, ale také recitoval Šrámkův Stříbrný vítr nebo v Americe promlouval ke Kongresu. Nekonečné scény ze strojení, oblékání saka a kravat neukazují ani tak na jeho marnivost, jako spíše na smysl pro divadlo a vystupování na scéně. Sledujeme dramatika v jeho vlastní, občas absurdní i tragické hře, jakou také dokáže být nalevo, napravo hanebná politika.

Nakonec si nelze nevšimnout, jak umělce jeho politická kariéra rok od roku více obrušovala, unavovala a okrádala o zdraví. Je to patrné z porovnání první a druhé české prezidentské volby, kdy Havlovi už ulítne haškovské zvolání: „Tak je to v prdeli, jsem zase prezidentem.“

Liché je očekávat skandální odhalení, jež by šla nad rámec pikantérií, jak se třeba Václav Klaus nechal pozvat do jazzového klubu za Clintonovy návštěvy. Mrzuté Havlovo ohrazování se nad hulvátstvím či řevnivostí někdejšího předsedy ODS je známým koloritem české kotliny, stejně jako ex-prezidentův boj s čecháčkovstvím a maloměšťáckou mentalitou. Přesto záběry za kulisy složitých jednání kolem sestavování vlády z roku 1996 jsou jedny z mála, které vystihují i dvojznačnost jeho historické role.

Havel nebyl člověk autoritativní, konfliktní ani rvavý a čelit stranickým lídrům Klausovi a Zemanovi bylo pro něj nanejvýš obtížné. Ačkoliv přerodu této země vtiskl vlastní vysoký morální kredit, svou autoritou přitom zaštítil i následující roky, kdy pod krásnými řečmi a ideologií liberální ekonomie došlo k obrovským majetkovým podvodům, ke korupčnímu rozdělování postů a oslabení důvěry v rodící se občanskou společnost. K jeho dobru lze na základě tohoto filmu dodat, že to opravdu dlouho nevěděl, byť i z toho zjištění běhá člověku mráz po zádech.

Nicméně s odstupem doceníme, jaký na Hradě seděl poctivý, okouzlující a slušný člověk, třebaže na jeho poctivost platí ve filmu známé úsloví: Tomu, kdo to myslí upřímně, demokracie svazuje ruce, zatímco šíbr ji umí lehce zneužít.

Občan Havel, ČR (1994– 2007), 119 minut. Režie: Pavel Koutecký, Miroslav Janek, kamera: Stano Slušný, střih: Tonička Janková, dramaturgie: Hana Jemelíková, producent: Jarmila Poláková.