Můžete vyjádřit slovy nebo procenty, jaký podíl ve vašem životě zaujímá hudba?
Tak sedmdesát procent.

A zbylých třicet procent je spánek?
Aha, spánek se taky počítá? Tak spánku musím dát alespoň deset procent, takže na muziku zbývá šedesát.

Charlie Parker napsal: „Hudba jsou vaše zkušenosti, vaše myšlenky, vaše moudrost.“ Platí to?
Určitě. Třeba Beethovenův Koncert D dur zahrajete rozhodně vyzráleji v pětatřiceti než ve dvaceti. I když ve dvaceti na to třeba technicky máte, v pěta -třiceti tomu budete určitě víc rozumět a zahrajete to s větší dimenzí. Dnes je technicky dobrých mladých houslistů hodně, ale nejsou ještě tolik vyzrálí myšlenkově.

Například Henryk Szeryng nahrál Beethovenův Koncert D dur, až když byl starší, a ten nadhled je tam cítit. Je to jiný přednes. Mladí houslisté mají sice vedení profesorů, kteří jim mohou leccos napovědět, ale ten nadhled člověk získává sám svými vlastními zkušenostmi.

Jednou jste řekl: „Ta největší pravda v hudbě je, když si člověk stoupne s houslemi na ulici. Tam se to ukáže.“ Čili odezva z prostého lidu dává muzikantovi vědomí, že to, co dělá, dává smysl. Ale co když je odborná kritika v rozporu s názorem člověka z lidu?

Nad tím je samozřejmě potřeba se zamyslet. Já osobně se na kritiku dívám pozitivně, ať jde o odborníka, nebo o běžného člověka, který mi někde v hospodě něco řekne. Obojí je důležitá zpětná vazba a je na mně, jestli si z toho něco vezmu, nebo ne. Problém je, když formuluje odborný kritik svůj osobní názor, jako by to byl fakt. Ale to naštěstí ti lepší kritici nedělají.

Myslíte, že se všichni muzikanti rádi předvádějí?
Pokud si člověk zvolí takovýhle způsob obživy, tak už to o něm něco vypovídá. Pravděpodobně se předvádět chce. Bez toho to nejde. Když jsem přišel na konzervatoř a zjistil, co mě čeká – že budu buďto učit v hudebce, nebo budu hrát ve stádu, tak jsem byl zklamaný. A byl jsem zklamaný do té doby, než jsem poznal, že se hudba dá dělat i jiným způsobem.

Jednou vám kdosi ukradl vaše speciální pětistrunné housle. Byl tam smutek nad oblíbeným nástrojem, nebo jste jen řešil, kde rychle sehnat nové?
Obojí. Druhý den jsem volal houslaři, protože bez svých houslí jsem být nemohl. Navíc je hrozné, když vám kdokoli sáhne na vaše osobní věci. Jednou mi ukradli tašku, která se potom našla kdesi pohozená. Já ji ale vyhodil, protože jsem nebyl schopen přenést se přes to, že už se v ní někdo přehraboval. A ty housle mi mimochodem ukradli dvakrát. Po první krádeži jsem je našel v jednom bazaru.

U nich vám nevadilo, že na ně někdo cizí sahal?
U těch houslí kupodivu ne, to bylo jiné. Tam jsem byl rád, že je zase mám.

Jak nahlížíte na zlomové okamžiky ve vaší hudební kariéře nebo v životě obecně?
Nazval bych to šťastnou náhodou. V prvé řadě je to vykoupeno prací. Když vás potká v životě nějaký úspěch, můžete si to chvíli užívat, ale nesmíte přestat pracovat. Protože dnes má úspěch život jepičí. Svět se jakoby stále zrychluje a všechno, co vytvoříte, má kratší životnost. Navíc nikdy dopředu nevíte, jestli bude mít vaše dílo u lidí úspěch, nebo ne. Takže já věřím na náhodu a hlavně na práci a úsilí.

Když se ráno vzbudíte a uvědomíte si, že jste hudebník, stačí to k pocitu štěstí?
Obávám se, že ne. Občas to vědomí může naopak vzbudit lítost. Když jsem kdysi propadl z houslí, odešel jsem na rok pracovat na pilu...

Vy jste propadl z houslí?
No, ano.

Jak to?
Protože jsem se právě věnoval něčemu, co mě bavilo, a nenaučil jsem se to, co mě nebavilo, jenže z toho právě zkoušeli. Takže když jsem dělal kdysi rok na pile, měl jsem daleko jednodušší život. Ráno se zapnul katr a muselo se udělat padesát kubíků dřeva, aby byl splněn plán. Víc se neřešilo.

A ta fyzická práce byla fajn. Člověk byl od rána v plném zápřahu, obklopovala ho vůně dřeva. Víte, jak voní modřín, když se řeže? To je něco úžasného.

Takže kdyby vám dneska na pile nabídli lákavé platové podmínky, vrátil byste se tam?
Proč si to zase na chvilku nezopáknout?

Ale já nemyslím na chvilku, já myslím napořád.
Aha, tak to asi ne. Já se jako hudebník cítím spokojený a jsem vděčný, že to můžu dělat.