„Žádná taková ruská duše neexistuje, je to mýtus,“ ohradil se před novináři v Rotterdamu šestapadesátiletý Sokurov. „Jen lidé tam mají o něco těžší život než tady. Jakkoliv ale mohou v Rusku žít lidé hříšně, jakkékoliv můžete odtamtud slýchat hrozné věci, stále věřím v dobrotu širé Rusi. Jsem si jistý, že kdyby v Evropě došlo k nějaké katastrofě, pomohou vám, obejmou vás mateřsky v náruči.“

Na festivalu ovšem Sokurov, autor filmů jako Dny zatmění, Otec syn či Ruská archa, představil mnohem méně optimistický i překvapivě politický film ze současné ruské federace Alexandra. Hlavní role matky, přijíždějící do Čečny za svým válkou otupělým, zhrublým synem, zhostila Galina Višněvskaja, legendární operní zpěvačka a manželka nedávno zesnulého hudebníka Mstislava Rostropoviče.

Meditace o odpuštění

„Alexandra, jak napovídá jméno, je vítězkou, tedy ženskou vítězkou spíše dobré vůle. Prožila si těžký život, sama se dopustila hodně chyb, ale naučila se milovat druhé a odpouštět jim,“ přiblížil režisér svůj záměr. Ve snímku symbolizuje „Matku Rusi“, příběh pak oživuje jednu z literárních figur, kterou je cesta a putování. Stárnoucí matka zde musí projít krajinou teroru i hrůz, jenž její „synové“ rozpoutali v Čečensku, aniž bychom spatřili jedinou kapku krve. Autor hledá v meditativní, filozofické rovině odpuštění.

„Naše lidská tragédie spočívá v tom, že nám toho život naděluje hodně, ale my jsme schopní si vzít jen velmi málo. Každý neumí být dobrým otcem, dobrou matkou, obvykle má před sebou pět šest různých cest a nemůže si vybrat,“ doplnil tento intelektuál ze starých časů, který nemá moc společného s postmoderním optimismem, ani s vírou v současný film.

„Mám velmi rád literaturu, když se podíváte, co bylo napsáno, jaké knihy zůstaly po velikánech typu Tolstého, Thomase Manna, Dostojevského, nelze to ani omylem srovnávat s filmem. Kinematografie je oproti takové estetice i morálce stále málo rozvinutým uměním. Film těží z opisování a vykrádání ostatních uměleckých oborů, je dědictvím geniálních inženýrů optiky, jenž dokázali zhotovit dokonalé objektivy. Ale kdybyste filmaře postavil před prázdný papír nebo mu dal do ruky pero, nebude umět zhola nic,“ myslí si Sokurov.

Podle jeho slov najdete v knihách odpovědi na všechny malé, dílčí otázky, nezodpovězené zůstávají jen ty největší a nejzásadnější problémy lidstva: „Dnešní umělec se nachází v situaci, kdy už bylo vše řečeno, inventarizováno. Ovšem přicházejí další a další, kteří s dědictvím všech předchozích kultur musejí nějak naložit.“

Jeho filmařský styl spočívá v zachycení velmi sugestivní nálady, neboť co se týče příběhu či imaginace nemůže filmař soupeřit se spisovatelem: „Ve filmu musíte být naopak konkrétní popisný, jinak vám to publikum neodpustí. Tím snadněji ale vybudujete nějakou náladu, atmosféru, jíž literáti dosahují slovy na papíře jen obtížně. Dokonce i Faulkner, mistr nad mistry, občas selhává,“ svěřil se ruský autor.