Článek
Americký klasik dokumentárního románu a dvojnásobný držitel Pulitzerovy ceny ho prokázal i při posledním restu ve snaze „porozumět nejzáhadnějšímu muži 20. století“. V portrétu mladistvého Adolfa Hitlera se přidržel výmluvnosti žánru, který před padesáti lety pomáhal vynalézt, i triků sázejících na sílu fikce, jež bývá při pronikavém pohledu věrnější než skutečnost.
V zájmu o stinné uličky dějin tak Mailer naposledy odhalil, že historie nás sotva něčemu naučí, poněvadž je sama mýtem v rukou šedých eminencí a vzorných vykonavatelů jejich špíny, a současně si užil roli toho, kdo o těchto lžích referuje. Uplatnil přitom nejen zálibu ve špionománii, projevenou třeba při stopování rošád CIA či klanu Kennedyových, ale i vůli přizvat do hry bytosti, které vzhledem k jeho židovským kořenům nejsou vždycky košer.
Pod pekelným dohledem
Zatímco v Mailerově apokryfu Evangelium podle Syna promlouvá ke čtenáři pochybující Ježíš, vypravěčem jeho posledního kousku se stává ďábel rekapitulující případ svého nejdůležitějšího „klienta“. Poštíval ho tak dlouho, až se jeho objekt nestydatě bažící po lásce proměnil v zatraceně zranitelnou zrůdu. Neviditelný „řídící důstojník“ z Hitlerova dětství spisovateli umožňuje překlenout obtíže plynoucí z postavení vševědoucího autora, a navíc vyjadřuje jeho skeptickou vizi světa opírající se o Miltonův postřeh, že je lepší vládnout peklu než sloužit v nebi, ačkoli i v kruzích pekelných se má subalterní rohatec držet svého kopyta.
Román se tím zároveň zbavuje pobitevního mudrování, jelikož je všeobecně známo, co Hitler jako objekt Mailerova zájmu způsobil a že nad plán naplnil svou vizi, že Německo musí hořet jako jeden muž. Do diktátora s takovým chorobopisem se lze strefovat snadno, ale autor ví, že působivější bude vylíčit vůdcovu zrůdnost nepřímo a podle not, jaké zvolil jeho souvěrec Leonard Cohen, když v Eich -mannovi neviděl zeleně slintající obludu s tesáky, nýbrž průměrného človíčka s deseti prsty.
Zlo má totiž tu vlastnost, že je napohled banální, jak varuje filosofka Hannah Arendtová. Když tedy Mailer provádí anamnézu tohoto psychopata a s přispěním historiků Kershawa, Eriksona, Smithe či Bullocka si zkouší představit, co Führer v Mein Kampfu z rakouského dětství přibarvil, zamázl nebo po anšlusu zaoral do cvičiště, obejde se v domácnosti Hitlerových bez prvoplánové pomstychtivosti. S jedinou výjimkou: všední pohled na „Adiho“ není prost obrazů pokakánka, jelikož člověk přichází na svět mezi lejny, jak přiznávali už první světci, a nic lidského nám nemá být cizí.
Smrad a sex u Hitlerů
Autor s nimi však zachází daleko komičtěji než sama postava, která své fobie posléze vtělila v nenávist k Židům, Čechům, občanům Lince a dalším „arcizrádným elementům“, rozřeďujícím ideály německé krve.
Hitlerův známý děs z pachů, jenž přerostl v chorobnou mánii mýt se po každém podání ruky, v románu našel protiváhu ve smradu, který se kolem klučiny vlivem jeho ďábelského dohližitele šíří, či v pokálení maturitního vysvědčení, korunující protesty mizerného studenta, jenž si umanul stát se kumštýřem. Tělesnost jako ústřední symbol Mailerova románu zrání odráží víru ďábelského vypravěče, podle něhož vždy existuje „nejnižší společný jmenovatel každé pravdy“, ovlivňující konání jeho svěřenců. Pokud jde o sex jako spolehlivý nástroj pekel, má Mailer dostatek důkazního materiálu v incestním a nijak zvlášť árijském Hitlerově původu.
Celkem logický součet poměrů chudobného kraje Waldviertel, kde o rychlovky na seně, matriční podvůdky kvůli dědické dani či svatby mezi příbuznými nebyla nouze, vyznívá v tomto zvláštním případě jistě atraktivněji než jindy, a přesto zmutované geny jen doplňují citové kotrmelce, jimiž si prošli rodiče tohoto malého sobce.
Zatímco Klara Hitlerová je dokladem toho, že mít vlastní názor se k ženušce vyznávající svatou trojici Kinder – Küche – Kirche nehodí a nahrazuje ho kopcem mateřské lásky k dětem, které přežily úroveň medicíny 90. let 19. století, je otec Alois posazen div ne jako paša do středu této truchlohry: coby erotoman s platem a ambicemi vyššími než jeho kvalifikace.
Loajální c. k. celní oficiál z Braunau, který ve volnu včelaří, by v životě něco rád vytvořil, jenže není přijat smetánkou a nepřemůže nicotný původ. Jeho společenské i otcovské neúspěchy probouzejí nevraživost jeho synka, který si spolehlivě vybírá to horší, manipuluje s pravdou, vidí svět jako horor od bratří Grimmů a klučičí hry na mayovky si proměňuje v sólo výpravy do lesního útočiště. Cvičí si při nich rétoriku, železnou vůli a usměrňuje libido, aby nebyl jako otec. Taky nebude.
Es kommt der Tag
A přesto Aloisův podíl na zrodu tyrana může v něčem mást. Mailer totiž nenabízí jednoduchá kauzální zdůvodnění. Pouze otázky – zčásti proto, že jich bude pokaždé víc než odpovědí, zčásti proto, že navzdory meandrům pětisetstránkové prózy je znát, že se srdnatý autor šetřil ještě na druhé podání a zamýšlel zajít i do doby, kdy se Adiho zmetkovství rozrostlo do obludných rozměrů.
Na textu je zároveň vidět, kdy Mailer nakonec vytušil, že to asi nestihne. Torzo metafyzického záměru skrytého pod čmoudem pekelníků nicméně obstojí jako debata o tom, nakolik jedince formují geny a prostředí i do jaké míry je nepoznatelný. Kniha vznáší nevyřčenou otázku, jež se dá vztáhnout nejen na Hitlerovic rodinku, ale i na Německo 20. století a celý lidský druh: platíme za chyby otců, anebo za chybu, že jsme se s nimi včas nevyrovnali?
Stěží to prvé, když v Lesním zámku přijde den, kdy průměrně otupělé soužití přestává být banální a kdy si román v nejmrazivějším okamžiku vystačí s krátkým dialogem o tom, jak si Adolf upevnil talent a zbavil se vlastního sourozence: polibkem smrti, který později vnutil miliónům bližních ve velkém.
Norman Mailer: Lesní zámek aneb Hitlerův přízrak Přeložil Robert Křesťan, Jota, Brno 2007. 504 s., 398 Kč