Ne náhodou Chadima ještě jako člen Extempore vystoupil v Londýně a s předními představiteli anglické alternativní scény v čele s bubeníkem Chrisem Cutlerem odehrál skladby z programu kapely Extempore Velkoměsto.

Teprve vlastní MCH Band však plně ukázal jeho tvůrčí potenciál. Chadima reagoval na aktuální trendy, aniž by přitom ztratil vlastní rukopis. První neoficiální album Krokodlak se ještě neslo v duchu alternativního rocku s občasnými reminiscencemi progresivního rocku.

Už následující program Jsme zdrávi a daří se nám dobře, který je v boxu zastoupen ve studiové i syrovější živé verzi, ale představoval mílový krok vpřed. Přinášel silný vyzrálý materiál, kde chmurná hudba souzněla s temnými Wernischovými verši odrážejícími bezútěšnou realitu, které byly v podání MCH Bandu působivější než v interpretaci undergroundových Plastic People.

Období experimentů

Chadima však zašel ještě dál v orwellovských projektech. Protože tlak režimu ještě zesílil, takže nebylo možné, aby dál vedl kapelu, začal experimentovat s předtočenými pásky i smyčkami a věnoval se improvizaci. Přiblížil se tak nejen improvisingové scéně newyorského downtownu, ale také industriálu, protože jeho smyčky byly hlukové.

Návrat k pevnější písňové formě na albu Gorleben však nebyl krokem zpět, ale snahou o zúročení experimentů v další oblasti. Kruh se uzavřel až na dvojalbu Es reut mich f, které po listopadu vyšlo i oficiálně. (V uvolněnějším období už mohl Chadima častěji hrát a nehrozily zátahy, takže si mohl dovolit na koncertech využívat i bicí.) Také tato deska přinášela novum, a to německé texty.

Dobře sestavený komplet, v němž jsou zahrnuty všechny podstatné nahrávky a není rozmělněn balastem nekvalitních záznamů, ukazuje potenciál předního představitele tehdejší alternativní scény, která je v poslední době opomíjena, přestože v 80. letech byla významnější než underground. Měla větší vliv a mohla se vyvíjet, protože její představitelé nebyli zcela zbaveni možnosti vystupovat. Restrikce přitom paradoxně nutily tvůrce hledat nové formy vyjádření.

Chadima nepatří jen minulosti. Jasně to ukazuje aktuální album Nech světlo dohořet, Kateřino. Přestože je komornější, je v něm patrná síla Jsme zdrávi a daří se nám dobře, s nímž desku spojuje i výrazná role trombónu. Drive není tak výrazný, ale žádné ze skladeb nechybí tah, přestože všechny mají velmi propracovanou stavbu. Křehká titulní skladba, v níž se Chadima vyrovnává s přibývajícím věkem, je vyvážena důraznějšími kusy, jako jsou Bojovníci zpívají. Vztek z přímočarého Karnevalu se přetavil do symboličtější roviny, k čemuž přispěly i Wernischovy verše, a MCH Band opět získal dřívější nadčasovost. Chadima se sice ohlíží, vrací se ke starším postupům, jako jsou i minimalistická kolečka a prvky jazzu, ale neutápí se v minulosti, syntetizuje a jde dopředu.

Mikoláš Chadima: Nech světlo dohořet, Kateřino
Black Point, 55:10

MCH Band
Black Point, 6 h 35 min