Vinxova vystoupení jsou strhujícím mixem amerického soulu, jazzu i africké lidové hudby. Neustále překvapuje novými rytmy, do kterých vplétá opakující se vokální motivy i okamžitou improvizaci. Jeho akustické, ale přesto bouřlivé písničky, jsou stylově těžko zařaditelné, znějí, jako kdyby společně jamovali Stevie Wonder a Bobby McFerrin.

Jednoduchý doprovod bubínků a kytary ponechává dost prostoru jeho hlasu a ten je skutečně výjimečný. Jakoby bez námahy a s elegancí přechází z hlubokého „afro“ mumlání do lyrických zvonivých výšek, má uhrančivou barvu a nikdy nenudí, přestože polovinu koncertu zůstává na pódiu zcela sám.

Za zmínku stojí i jeho humor vyrůstající z blízkého vztahu k publiku. Na pódiu vypráví historky, imituje cizí jazyky a zvuky a neváhá ani vyzvat některého z posluchačů, aby si s ním šel zatančit na pódium.  

Vinx zůstává jedním z nejpodceněnějších umělců současnosti a to, že zatím neprodává CD v miliónových nákladech a nekoncertuje pro tisíce lidí, nevypovídá o jeho talentu, ale spíše o nedostatku štěstí a zamrzlosti našich médií, potažmo o provinčnosti vkusu posluchačů.

Ukázky si poslechněte zde.