Článek
V knize nazvané Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy připomínáte, že se básník stal symbolem víry, cti, naděje a vzdoru. Můžete čtenářům po téměř dvou stech letech uplynulých od jeho narození říci, proč se tak stalo?
Kolem roku 1836, kdy Máj vyšel, už nestačí české rodící se společnosti psát básničky a česky, musejí také něco vyjadřovat. Mácha s rozhledem po evropských literaturách, což mu zprostředkovávala němčina, skvěle pochopil rodící se rozpor mezi člověkem a společností. Sám v davu osamělých.
Přitom se hledá geniální básník. Tyl mu vyčítá nevlastenectví, Tomíček hegeliánství, Chmelenský ošklivost, zločince jako hrdinu, ale všichni se mu klaní. Přitom je Máj údajně o lásce. A tak se z něj stal symbol, do kterého se vkládalo to, co se nedalo říci nahlas: vědomí politické nedourčenosti českého národa.
K tomuto symbolu se moc nehodí právě jeho šifrovaný deník z roku 1835, který byl dlouho přehlížen a teprve vy teď předkládáte jako první kompletní verzi textu. Co se v něm skrývá tak „obrazoboreckého“, že byl opomíjen, jsou to snad intimní zápisky o sexuálním vztahu s Lori?
O deníku se vědělo od konce 19. století, kdy jeho část dešifroval Jakub Arbes spíše jako zajímavost. Dál se o něj samozřejmě zajímali surrealisté (Nezval, Teige, Brouk, Štyrský, Toyen aj.), kteří hledali zdroj básnické imaginace v podvědomí, v lidské sexualitě. Jenže tehdy už dávno veřejnost vnímala Máchu jako básníka „něžné šeříkové lásky“ v duchu myslbekovského symbolu na Petříně, v němž není místo pro šepoty a výkřiky, pro vypjatou sexualitu.
Máte za to, že by Máchu česká veřejnost odmítala jako „národního“ básníka právě proto, že se v něm svěřuje s erotickými a jinými tělesnými prožitky?
Česká společnost Máchu vnímala a stále většinou vnímá přes kultovní slovo „láska“. Snad se tou knihou podařilo ukázat, že Mácha byl úplně normální člověk, ovšem s mimořádnou citlivostí na křehkost „já“ ve světě, v němž žil.
V souvislosti s přijímáním jeho díla se vytvořil zástupný jazyk, Mácha představoval nejen básníka tragické lásky, ale i vroucího vztahu k vlasti. Proč?
Je v tom „nesamozřejmost národa“, jak o tom mluvil Milan Kundera na sjezdu spisovatelů v roce 1967. C. a k. disident Havlíček pro nás trpěl v Brixenu, Masaryk je tatíček s legendou Anežky Hrůzové v Polné, Palacký je otec vlasti, Fučík se stal symbolem mládí a budoucího štěstí.
U Máchy tehdy rodící se česká společnost obtížně přijímala jeho vztah k evropským romantikům, přesněji řečeno jejich důraz na individualismus. Proto potřebovala zdůraznit Máchův vztah k zemi – vlasti. Tato tendence jde s českou společností i literaturou skrytě i dál, jako bychom se pořád někoho „outdoor“ báli, a pak ho lstivě ničíme. Několik let jsem působil na Univerzitě v Lyonu a pařížské Sorbonně. Vždy jsem studenty rafinovaně násilnil větou: „East or West, Czechs are the Best“.
Neměl náhodou pravdu Bohuslav Brouk, když říkal: „Mácha je slibným objektem nejen pro ziskuchtivé vydřiduchy, ale i pro slavomanské osobičky, které se snaží urvati ze slávy Máchovy trochu slávy i pro sebe.“ Řekněte, kdo na něm může vydělat dnes?
Nepochybně měl pravdu, když v roce 1936 kritizoval české a litoměřické hokynáře. Neznámá tvář Máchy plodí neustále další imaginární portréty českých malůvkářů. Proč ne, je to jen doklad semínka, které Mácha vložil do české společnosti. Zasmušilé oči Franze Kafky se dívají z triček na Prahu. Mácha se dívá zevnitř na nás.