Obrazy sice nejsou stejné, ale stylizace i barevnost je velmi podobná. Všimněte si, jak je třeba namalovaná sklenička! Šlo o Picassův nápad z roku 1912, který Filla o tři roky později převzal.

Filla byl inteligentní a vzdělaný malíř. Vždy tam vložil něco svého, takže nemohl být nařčen z doslovné imitace. Ale bez Picassa by něco podobného nevymyslel a nenamaloval. Takto následoval krok za krokem svůj vzor celé čtvrtstoletí.
Avantgardní obecenstvo mohlo dokonce tleskat. Za francouzskou gotikou jsme měli „zpoždění“ celé století, zatímco Filla „pokulhával“ za Picassem jen o pár let. Dokonce se říkalo, že co Španěl Picasso vymyslel na jaře v Paříži, dělal Moravák Filla v Praze už na podzim.

Dohánění velkých vzorů je problém, který se táhne celými dějinami umění. Giotto, Michelangelo, Caravaggio, Bernini, Monet nebo třeba Rodin vyvolali velkou vlnu následovníků, imitátorů i těch, kteří se na jejich díle poučili, aby po čase vyrazili vlastní cestou. Filla v tomto ohledu nebyl rozhodně sám.

Pro historiky umění to představuje zvláštní problém. Jedni s nadšením sledují tyto vlivy a jsou rádi, když objeví někoho, který byl takto výrazně poznamenán. Jiní hledají originalitu, nejednou skrytou za dobovou uniformností.

Slavný historik umění James S. Ackerman, tváří v tvář vlně americké abstrakce, která v polovině 20. století zaplavila evropské ateliéry, napsal: „V malířství posledních let jsou považování za avantgardu ti, kdo malují tak jako abstraktní expresionisté. Ovšem pouze tvůrci tohoto stylu byli skutečně originální, zatímco ti ostatní, kteří ho nyní produkují v mezinárodním měřítku, patří už dnes k mrtvým akademikům. Napodobování Pollocka není o nic pokrokovější než napodobování Rembrandta. Konzervatismus je pouze konzervatismem, bez ohledu na to, zda se píše rok 1648 nebo 1948.“

Mrtvý akademik? 

Byl také Filla mrtvý akademik, byl avantgardním konzervatistou? Historik umění Vojtěch Lahoda se jeho dílem zabývá systematicky už tři desetiletí, od dob svých studií na pražské filozofické fakultě. Obsáhlá sedmisetstránková kniha, kterou nyní sepsal, je vlastně vášnivou obhajobou Emila Filly, a to jak umělecky, tak i lidsky (viz kapitola o Fillově vstupu do komunistické strany měsíc po únoru 1948).

Zátiší Pabla Picassa z roku 1912

Text je důkladný a inteligentně napsaný. Lahoda vysvětluje, jak se ke kterému motivu Filla dostal, a dokládá, že za tím nebyla nějaká spekulace, ale promyšlený a uvážlivý výtvarný čin. Škoda jen, že tu chybí více srovnávacího obrazového materiálu, třeba právě s Picassem. Další škoda je, že knihu nedoprovází kritický katalog Fillova díla, tak potřebný v době, kdy se na českém trhu objevují malířova falza.

Picasso se podle Lahody nedá napodobit, takže ani Filla nemůže být jeho imitátor: „V době apropriací, recyklace, citací, remixů a remaků není podle mého soudu Fillův vztah k Picassovi otázkou odvozené výtvarné hodnoty. Fillovo dílo má nezávisle na tomto vztahu vysokou kvalitu.“ Právě této výtvarné kvalitě a její genezi je vlastně věnována celá Lahodova objemná kniha, bohatě dokumentovaná pečlivým autorovým studiem archívů a dokumentů i dobových polemik a teoretických spisů.

Vojtěch Lahoda: Emil Filla nakladatelství Academia, Praha 2007
800 stran, doporučená cena 2200 Kč