Článek
Točit v Česku akční film a vstoupit tak do mezinárodní a finančně mnohem nákladnější konkurence je odvážná myšlenka. Co vás přesvědčilo, že to stojí za riziko?
Mám rád výzvy. Po natáčení Románu pro ženy jsem si říkal, že by bylo fajn vypadnout z kavárenského prostředí a zkusit zase trochu jiný žánr. Se scenáristou Josefem Urbanem jsme něco podobného, jako zažívají hrdinové filmu, prožili při jedné raftingové výpravě v Černé Hoře. On pak na základě toho napsal scénář – samozřejmě celý příběh dotvořil. Nepopírám ale, že to byl tak trochu skok do neznáma.
Risk v tom smyslu, že nevíme, jak diváci, kteří jsou zvyklí na akční a dobrodružné filmy spíše americké provenience, budou na tento typ filmu reagovat. Pokusili jsme se ho udělat za naše peníze, našima očima, ale tak, aby diváci neměli po odchodu z kina pocit, že byli o něco ošizeni. Věřím, že naopak ocení, že jsme ten film udělali poctivě.
Jaké bylo přijetí a podmínky práce v zahraničí, konkrétně v Bosně?
Podmínky byly drsné, ale do značné míry to odpovídalo žánru a příběhu, který točíme. Film o divoké vodě prostě musíte natočit na divoké vodě. Pracovali jsme v terénu, na plac dojížděli každý den dvě hodiny po úzkých silnicích, kde se sotva vyhnula dvě auta. S tak extrémním natáčením neměl nikdo z nás zkušenosti. V téhle části Bosny navíc probíhaly docela těžké boje a na okolí je to pořád znát, v některých úsecích kolem řeky jsou břehy pořád ještě zaminované.
Bylo natáčení na divoké řece náročnější, než jste čekal?
Bylo to rozhodně mé nejtěžší natáčení v životě. Psychicky i fyzicky. Chvílemi jsem byl na pokraji sil. Všichni – já, štáb i herci – jsme si hrábli až na dno. Vstávali jsme v pět ráno, já si šel zacvičit, odjeli jsme na plac, kde jsme si oblékli neoprenové obleky, a šup do ledové vody, která měla maximálně osm stupňů. Tam jsme trávili pravidelně celý den. To pak nemáte moc času na přemýšlení, prostě to musíte natočit.
Bylo to rozhodně mé nejtěžší natáčení v životě. Psychicky i fyzicky. Chvílemi jsem byl na pokraji sil. Všichni – já, štáb i herci – jsme si hrábli až na dno. Vstávali jsme v pět ráno, já si šel zacvičit, odjeli jsme na plac, kde jsme si oblékli neoprenové obleky, a šup do ledové vody, která měla maximálně osm stupňů. Tam jsme trávili pravidelně celý den. To pak nemáte moc času na přemýšlení, prostě to musíte natočit.
Jak jste osobně snášel nebezpečí, respektive jak jste se cítil při natáčení pro herce nebezpečných situací?
Chtěl jsem, aby co nejvíce scén dělali pokud možno herci sami. Jde mi o maximální autenticitu. Chci, aby i při nebezpečných scénách bylo hrdinům vidět do tváře. Všichni herci proto prošli základním výcvikem na kanálech v Praze a v Českých Budějovicích, učili se zacházet s raftem a zvykali si na divokou vodu. Kromě jediné scény – velkého pádu z vodopádu, o němž jsme od začátku věděli, že budeme muset využít kaskadéry, skutečně zvládli všechno sami. A já před nimi smekám. Opravdu to neměli lehké, snad každý z nich zažil nepříjemnou situaci.
Vašek Jiráček se třeba dostal pod člun a na chvíli ztratil orientaci, jednoho z rumunských herců to málem stáhlo pod hladinu, byla nějaká zlomená žebra. Nejhůře to asi odnesla záda Jirky Langmajera. Ale dotočil film v plastickém krunýři a vlastně až po návratu zjistil, že si nalomil obratel.
Jaká byla spolupráce s Miroslavem Krobotem? Myslím, že byl nejstarším členem týmu, navíc dosud žádné, ani sebeméně akční scény ve filmech nehrál?
Pan Krobot byl naprosto úžasný, obdivuji jeho odvahu, připravenost a klid, s kterým procházel natáčením.
Od té doby jste už dotočil další film a opět zcela jiného typu – Hlídač č. 47 – co pro vás jeden i druhý znamená?
Ty filmy jako by stály na úplně opačných pólech. Na vlastní nebezpečí je v zásadě jednoduchý dynamický příběh: akční drama, v němž hlavní hrdina pátrá v neprobádaných končinách po svém otci, který zde kdysi za nevyjasněných okolností zmizel. Jak se zdánlivě bezstarostná vodácká výprava mění v drama, všechny postavy se dostávají do mezních situací, v nichž se lámou charaktery. Tomu žánru odpovídal i způsob natáčení, řada situací a dialogů se dopracovávala přímo na place v závislosti na konkrétní situaci.
Naproti tomu Hlídač č. 47 je velmi sevřený, intimní film, osudový příběh zápasu s minulostí, přítomností a budoucností. Je to historický snímek podle známého románu Josefa Kopty, situovaný do dvacátých let minulého století, hlavní roli hraje Karel Roden. Ten scénář mi byl nabídnut někdy před pěti šesti lety a od té doby jsem čekal, až jej budu moct natočit. A povedlo se to až teď.
Nakonec otázka, kterou nelze vynechat, protože se týká vaší dávné dohody s Janem Svěrákem, že si navzájem dáte roli v každém filmu. Co tedy tentokrát hraje?
Nic fyzicky náročného to není, Honza Svěrák si zahrál ještě v pražských předtáčkách filmu Na vlastní nebezpečí. Hlavní hrdina získá starý film z poslední vodácké výpravy svého otce. Je to ovšem osmimilimetrový formát, tak musí sehnat starou promítačku, aby si ho mohl pustit. A v bazaru prodává… Jan Svěrák.