Že Francouzi svůj film vehementně propagují, vidíte i ze samotného luxusního dekoru Grand hotelu Intercontinental v Paříži, stojícího hned vedle Opery.
Loňským nejlepším filmem země galského kohouta je snímek Abdelatifa Kechiche Kuskus a ryba (La Graine et le moulet), jenž je i největším favoritem na nadcházející udělování cen domácích Césarů.

Představuje strhující meditaci nad osudem maghrebské komunity ve Francii a věrně odráží drobné detaily tohoto prostředí. Ke konci připomene svým zrychlujícím se rytmem dokonce tanec – samotný film se ale točí kolem postavy stárnoucího Slimana, který se ještě jednou v životě pokusí „sisyfovsky“ o zázrak, aby zabezpečil svou rodinu.

Obrat k žánrům

Dnes francouzská kinematografie ale produkuje 300–400 filmů ročně a hlavně obnovováním filmových žánrů se zpovzdáli snaží konkurovat velkofilmu americkému. Například Alain Corneau natočil remake Melvillova gangsterského filmu noir Druhý dech z roku 1966 a třeba i příslušnice generace 90. let Noémie Lvovsky představila inteligentní, vřelou komedii Jen ať nám to tancuje. V ní líčí, jak je pro věčného seladona těžké stárnout, až to tíží celou rodinu.

Naopak Pozvaní je ironickou konverzačkou obyčejného zbabělého úředníčka (Daniel Auteuil), jenž musí pozvat domů na večeři budoucího šéfa, aby dostal práci. Její autor Laurent Bouhnik se tu mistrně posmívá kultuře byznysu. Protipólem tohoto směru je ve Francii senzitivní, někdy až přecitlivělá kinematografie, která vnáší na plátno sžíravé i morbidní analýzy lidských citů.

Takto vypjatý film Damiena Odoula Příběh Richarda O. ukazuje sebestředného i destruktivního umělce, jenž se utápí v sexu se ženami a přitom je okrádá o jejich tajné erotické fantazie. V hlavní roli a ve všech skandálních i autoerotických pozicích se tu doslova „ukázal“ jinak velký sympaťák filmu Mathieu Amalric.

Loňský rok byl také úspěšným návratem matadorů Nové vlny, ať už šlo o Chabrolovu válku pohlaví v milostném trojúhelníku Rozpolcená dívka s Ludivine Sagnierovou a Benoitem Magimelem, nebo poetickou bajku Erika Rohmera o absolutní lásce Astrée a Céladon z „mezisvěta“ bukolického středověku. A klasik Jacques Rivette se prezentoval dramatem milostného míjení a pýchy z dob vysoké kultury a barbarismu napoleonských válek.

K nám jen několik titulů

Nakonec je smutné, že bohatství francouzské kinematografie v naší distribuci představuje vždy jen několik nepříliš reprezentativních titulů. Letos to bude řeznický horor Xaviera Gense Hranice, jenž přibližuje neonacistickou rodinu, požírající své návštěvníky. Těšit se můžeme i na drastický návrat spolutvůrce slavných Delikates Marka Cara, který natočil surrealistické sci-fipodobenství o sv. Jiří z prostředí vesmírné psychiatrické léčebny.

A vedle pokračování Asterixe a Obelixe, tentokrát ze sportovišť olympijských her, nás ve filmu Juliana Schnabela Skafandr a motýl čeká křehký i dojemný pohled do duše ochrnutého člověka. Jde o adaptaci autobiografické knihy někdejšího editora časopisu Elle Jeana-Dominiquea Baubyho, jenž prodělal ve čtyřiceti letech tragický kolaps.