Článek
Jste hlavně operní pěvkyně, v Praze jste ale zpívala písně. Děláte recitály často?
Bohužel ne, stihnu tak dva ročně. Ale na Praze jsem si dala záležet – kromě německých romantiků Mendelssohna i Schumanna jsem chtěla zdejší publikum seznámit i s písněmi jejich málo známých ženských protějšků Clary Schumannové a Fanny Mendelssohnové. Byla to i pro mne premiéra, zatím jsem zpívala jen Schumannův Věnec písní.
Po studiích v Basileji jste začala zpívat v Curychu a od roku 1998 patříte k sólistkám této známé operní scény. Kdo vás tam nejvíce ovlivnil?
V Curychu určitě dirigent Franz Welser-Möst, který tam celou tu dobu působil jako šéf a nyní odchází bohužel do Vídně. Z dalších rakouský dirigent Nikolas Harnoncourt, se kterým jsem dělala asi devět inscenací, dále Nevill Marriner, John E. Gardiner a mnoho dalších, se kterými jsem pracovala nejen v opeře ale i na koncertním pódiu.
Zpíváte v opeře v Curychu, hostujete v Salcburku, ale u nás jste dosud na operní scéně neznámá. Kdy dojde ke změně?
Je mi to nesmírně líto, zatím na tom pracuji. Bojuji s časem, protože v Curychu i jinde jsem dost vytížená, dělám tak šest sedm oper ročně. V Česku se na operní scéně představím až v roce 2009, a to v Národním divadle ve Figarově svatbě, kde budu zpívat Zuzanku. Tentýž rok budu mít recitál na Pražském jaru. Letos budu zpívat ještě v Ostravě a Olomouci koncertně Händela a příští rok na galakoncertu v Národním divadle a na mozartovském recitálu. Chtěla bych se do Prahy vracet častěji.
Nedávno o vás Česká televize uvedla dokument Všechno je to dar. Viděla jste ho?
Ano, pozvali mě na takovou předpremiéru do Ostravy, měl tam úspěch, ale já jsem jen trnula, co všechno tam dali a co zase vypustili. Ale musím uznat, že paní režisérka Petra Všelichová odvedla s týmem dobrou práci.
Díky filmu jsme se dozvěděli, že se budete vdávat. Kdy?
Je to pravda, budeme se s mým švýcarským přítelem Rudolfem Menzim, rozhlasovým žurnalistou, brát v srpnu. Ve Švýcarsku. Potom pojedeme z Worfu u Bernu, kde bydlíme, k rodičům do Orlové. Oba moje domovy jsou si dost podobné, oba jsou vlastně v horách.
V přídavcích v Praze jste se ukázala jako výborná interpretka Janáčka a lidových písní. Setkala jste se na jevišti i s českou klasikou?
Zatím jen v Janáčkově Lišce Bystroušce, kterou jsem zpívala pod Adamem Fischerem z Maďarska. Kromě Curychu jsem v ní vstoupila také v Ženevě. S Berlínskými filharmoniky a Simonem Rattlem jsem v Berlíně účinkovala i v Její pastorkyni, koncertně jsem zpívala Karolku. Na naše skladatele nezapomínám ani na deskách. Na obou sólových, Měsíce a Cesta, je i česká hudba.
Recitálem okouzlila
Snad jen to, že Martina Janková zatím není u nás tolik známá, způsobilo, že sál Rudolfina nebyl v pondělí na jejím recitálu úplně vyprodán. Za doprovodu švýcarského pianisty Gérarda Wysse přednesla členka Curyšské opery písně německých romantiků. Je to Český spolek pro komorní hudbu, kterému vděčíme za zorganizování pražského písňového debutu sympatické pěvkyně ze slezské Orlové, žijící již 10 let ve Švýcarsku. U nás se zatím jen mihla v některých oratorních koncertech, ale jako operní zpěvačku ji neznáme a dosud ani jako interpretku písní.
Dramaturgie recitálu byla objevná – ke známým německým romantikům Robertu Schumannovi a Felixi Mendelssohnu-Bartholdymu přidala i jejich málo známé současnice a zároveň příbuzné: Schumannovu manželku Claru a Felixovu sestru Fanny. Janková vybrala Schumannův cyklus Liederkreis a od ostatních písně z některých jejich cyklů, většinou komponovaných na texty básníků jako Goethe, Eichendorff, Rückert, Heine aj., vše v originálu, tedy němčině. Recitál ukázal její přednosti – jasný lyrický soprán, zvonivý a plný třpytu. Snad jen některé výšky mohly být čistější, ale v každém případě připravila publiku veliký zážitek.