Článek
Před vydáním loňského alba přišel do kapely baskytarista Steph, a ona tak vstoupila do nové etapy existence. Jak její příběh pokračuje?
Zásadní je, že pokračuje, protože kdyby nepokračoval, asi bychom se rozpadli. Důležité bylo, že jsme loni zvolili volnější tempo. Měli jsme méně koncertů a členové kapely měli více prostoru uspořádat si hudební život s osobním. Díky tomu jsme se také mnohem více sblížili. Když jsme točili desku, byl baskytarista Steph totální nováček. Tenkrát ještě nebylo možné mluvit o nějakém souznění, a nelze o něm mluvit ani dnes, protože taková věc trvá dlouho. Vyvíjí se to ale pozitivně: máme velkou inspiraci a chuť do tvorby. Dokonce jsme začali skládat věci na novou desku.
Jaké jsou?
Mám z nich strašnou radost, pro mě to jsou životní songy. Mám dojem, že celá kapela má chuť to tady pokosit.
Jak s odstupem času a co nejobjektivněji zhodnotíš vaše loňské album?
Bude to možná populistické, ale jsem s ním naprosto spokojen. Neměli jsme touhu natočit heroickou desku plnou nejrůznějších zvuků, vokálů a všeho možného. Chtěli jsme udělat skoro až intimní, jednoduchou nahrávku. Podle mě se to povedlo proto, že jsme si s ničím moc nehráli. Písničky jsme natočili v podobě, jak je hrajeme na koncertech. Je to záznam tehdejšího rozpoložení kapely a neměnil bych na něm nic.
Kdy po skončení nahrávání desky začne mít muzikant chuť něco měnit?
Záleží na tom, jak nahrávka dopadne. Naše první deska Postcards byla v tomto ohledu zvláštní. Pořád jsme nebyli s něčím spokojeni. Měli jsme spoustu nápadů a představ, jak by měla vypadat, ale stále jsme naráželi. Byli jsme poučeni, že u nás nelze natočit takové bicí nebo kytary, jaké známe z amerických nahrávek. Nevěděli jsme, že to bude problém. Pamatuji si, že kluci tenkrát měli nové práce a na nahrávání jim nezbývalo tolik času. Zůstal jsem ve studiu sám, makal jsem, ale když jsem to pustil našemu tehdejšímu baskytaristovi Brianovi, řekl, že se mu to nelíbí. Prý je to moc popové, je tam zbytečně mnoho vokálů a zvuků kláves. Byl jsem strašně zklamaný. Jenže když jsem si Postcards poslechl s odstupem času, našel jsem tam spoustu krásných věcí, bezprostředních až naivních maličkostí.
Po první desce jste se stali jednou z nejúspěšnějších skupin v Česku, získali jste za ni dvě ocenění Anděl. S druhým albem se to tolik nedaří. Mrzí vás to?
U druhé desky je důležitější, že z ní jako kapela máme dobrý pocit a nakopla nás. Reakce lidí na koncertech mi nepřišly horší než na písničky z debutu. Leckdy mám dokonce pocit, že na nové skladby diváci reagují víc než na hit Island Sun.
To byla velice zásadní písnička…
Překonat ji nebude legrace. Z mého pohledu to byl zázrak. Myslím si, že jsme ji ale v něčem překonali skladbou Snowy Wings z druhé desky – ukázali jsme vnímání hudby jiným způsobem. Museli jsme vymyslet plán, jak dál tvořit a kam směřovat. Nemohli jsme nahrát další desku veselých poppunkových písní, na které by se lidé houpali. Máme vyšší ambice.
Můžeš je popsat?
Jsou to samozřejmě hudební ambice. V Clou jsou lidé, kteří zbožňují hudbu a neuvěřitelným způsobem ji konzumují. Všichni stále něco poslouchají a po něčem se pídí. Jakmile se nějaká kapela na deskách vyvíjí, dokáže nás to neuvěřitelným způsobem motivovat. Nechceme hrát celý život písničky, které mají lidé rádi, na které trsají, ale nás už nebaví.
Baví vás ještě hrát Island Sun?
Nemáme s ní problém, navíc je to písnička, která se povedla. Často ji ale hrajeme až na konci, protože chceme lidi přesvědčit, že i další naše tvorba stojí za to. Třeba si v ní něco najdou.