Loni se vám podařil husarský kousek, když jste vydali dva díly Korespondence V+W z let 1946 až 1969. Na co se můžeme těšit letos?

Především na závěrečný třetí díl této korespondence, který by měl obsáhnout neveselé roky normalizace 1969–1980. Jsme však v situaci, kdy jsme odkázáni především na sílu a zdraví editora dr. Ladislava Matějky, který by měl v květnu oslavit úctyhodné 89. narozeniny.

Ale není to jediné, co máme v plánu. Bostonská pozůstalost Jiřího Voskovce skrývá i další poklady, například jeho celoživotní korespondenci s Josefem Šímou, nesmírně zajímavou a podnětnou. Takže: přejme si všichni pevné zdraví a neutuchající elán dr. Matějky, letošního nositele Ceny Společnosti pro vědu a umění AV ČR – medaile Josefa Dobrovského.

Všichni příznivci V+W jsou nadšeni, že se podařilo vydat ony dva svazky dopisů. Jak se vám to podařilo?

Byla to svým způsobem souhra šťastných náhod. O tom, že korespondence existuje, se vědělo. Zhruba od počátku 90. let se také datují pokusy o její vydání. Moji předchůdci však troskotali buď na neúspěšných jednáních s dědici autorských práv, nebo na prostém faktu, že dopisy V + W jsou uloženy v Gotliebově archívu v Bostonu, jehož pravidla jsou pro nás možná nepochopitelná.

Dovolí tam oxeroxovat maximálně pět stran formátu A4 a víc ne; sednete-li si však do studovny jako badatel, můžete si opsat, co hrdlo ráčí. Takže díky dr. Matějkovi, který poblíž Bostonu žije, se nakonec vše podařilo. A hluboce smekám před jeho výkonem, uvědomte si, že dosud vydané dva svazky představují téměř devět set tiskových stran!

Jak vám pomohla paní Meda Mládková?

Obecně se ví, že při práci na rukopisu pamětí Jiřího Voskovce došlo k určité roztržce mezi jejich autorem a Josefem Škvoreckým, jedním ze zakladatelů legendárního Sixty Eight Publisher. Odtud zřejmě pramenila i skepse a jistá nevstřícnost vůči nakladatelům ze strany dědičky autorských práv po Jiřím Voskovcovi, paní Christine Voskovec. A byla to právě paní Meda, která je její přítelkyní, jež nám v tomto směru otevřela cestu. Bez jejího přispění bychom možná dopadli stejně jako někteří naši méně úspěšní předchůdci.

Existuje nějaký dopis, který vás zvlášť zaujal?

Na to se mi dost špatně odpovídá, protože mě zaujala korespondence jako celek, myslím, že je to v české literatuře dost ojedinělá záležitost. Ale budiž: uvedu alespoň jeden za všechny. Je to Werichův dopis Voskovcovi z 1. prosince 1967. Zvláště jeho závěr ukazuje onen hluboký přesah z běžného referování o každodenních problémech do filozofické roviny. Werich to graduje, a aby „těžký“ závěr poněkud odlehčil, končí až aforisticky vybroušenou sentencí: „Není hajzlpapír nikde k dostání. Není česnek. Není petržel. Není lahvové pivo. Je padesáté výročí velké říjnové revoluce…“