Roku 1942 ho s čerstvě vyfasovaným letounem Gloster Gladiator Němci sestřelili do libyjské pouště, kde si tak jako Saint-Exupéry prožil peklo v dunách a málem oslepl.

Přestože se Dahl nakrátko vrátil do vzdušného souboje o Athény, bolesti očí se znovu přihlásily, musel být propuštěn do výslužby a byl odeslán na diplomatický zácvik do Washingtonu, kde se snažil pozdvihnout bojovou morálku Američanů. Zprvu dětskou vyprávěnkou o skřetech, kteří jako talisman na křídle pomáhají letcům v bitvě o Británii.

Děti jsou však od přírody spojenci pilotů, a tak začal jejich rodičům stále častěji posílat do sobotních novin hlášení o tom, že pod škrticí klapkou stíhačky číhá ještě jeden hrbatý mužíček: existenciální strach ve válce, o níž tvůrce Malého prince poznamenal, že z výšky vypadá jako „vlys, černé tečky a závoj prachu, ve kterém není znát pohyb. A přece se dole hemží lidé.“

Co do bitevních zkušeností i étosu se zřejmě Dahlovy letecké miniatury nevyrovnají „Saint-Exovi“ či Clostermannovi, zvlášť když debutant výslovně přiznává, že se dopustil řady chyb, a zatím „nezná finty, které literáti používají stejně jako malíři triky s barvami“. Možná jde po technické stránce v mnohém o jeho nejslabší kousky, v nichž teprve hledá potřebnou formu i odstup, ale onen pocit namlsanému čtenáři vydrží pouze do chvíle, než zjistí, že se autor učí velice rychle a že se jeho psaní s každou povídkou vzdaluje „pilotní“ kvalitě.

Patos doby 

Když se parťák večer nevrátí do stanu, jelikož jeho spitfire sestřelil protivník, nebo když osiřelá řecká dívenka čelí v poli peruti nepřítele jako němá Nemesis, zavání to patosem doby, za nějž se až do příchodu Normana Mailera nešetřilo Pulitzerovými cenami. Zavání to jistě i šedesátiletým zpožděním českého překladu vůči originálu a postmoderní otrlostí, jíž se v éře outletového létání zbavíme asi jen tváří v tvář fanatickým atentátníkům na palubě.

Ale sotva se Dahl katapultuje za rám tehdejších klišé, představí si třeba další osud střelce s amputovanou nohou či otce s amputovanou vírou v nové ráno, jeho povídky to posune a jejich čím dál častěji přetočené, dvojznačné či nesnesitelně uťaté konce tento přerod završí. Proti opěvovanému heroismu se tu postaví pudová pomstychtivost a stihomamy člověka drceného tím, že by mohl upustit bombu jen o dílec stranou, že mu jeho stroj přirůstá k tělu nebo že s ním dole jeho matka dýchá a umírá v mystickém poutu, neboť mezi nebem a zemí je řešení hádanky, které spatříme jen jedinkrát.

Autorův vklad je dnes nejvíce ceněný v tvorbě pro nejmenší, kde obhájil právo dítěte být hrdinou vlastního příběhu mezi dospělými, jejichž slabosti si zvysoka prohlédl a pak s nimi zúčtoval způsobem, kterému nic bizarního není cizí. Mezi nebem a zemí, mezi živořením a nebytím v nekončící hrůze bylo však patrně i cosi, co Dahla přimělo lpět na životě a odmítnout bitevní hry s nulovým součtem. Jak v uniformě, tak při finišování povídek.

Pokud tedy jejich pisateli smíme věřit jako člověku, kterému ještě nebylo třicet a kterého pád z oblaků uvnitř spálil na uhel, pak nám juvenilní soubor jeho válečných neuróz a utkvělých představ poskytne dostatečné vysvětlení, proč tuto epizodu potřeboval uzavřít po svém a pak přepnout na jinou frekvenci. A doplnit si endorfin třeba ve Wonkově továrně na čokoládu.

Roald Dahl: Přepínám – Deset příběhů o letcích a létání Přeložil Josef Línek. Volvox Globator, Praha 2007, 176 stran, 199 Kč.