Třetí, závěrečný díl obrazové kroniky Někomu život, někomu smrt – československý odboj a nacistická okupační moc – uzavírá soubor dokumentů, situačních snímků a portrétů osobností působících v letech 1939–1945. Jak jste začal?

Dá se říci, že už v první polovině osmdesátých let. Jezdil jsem s kapelou Taxmeni po republice. Při tzv. šňůrách jsem měl dost volného času, a tak jsem mohl navštěvovat válečné veterány. Začal jsem pořizovat nahrávky rozhovorů. Shromáždil jsem značné množství údajů, dokumentárních materiálů, unikátních fotografií a filmů. To vše mě dovedlo k intenzívní badatelské činnosti včetně archívního a terénního výzkumu. Zdůrazňuji však, že historie je vedle kinematografie i hudby pouze mou zálibou.

Existoval impuls, jenž vás inspiroval?

Vždy jsem měl vztah k historii. Možná i proto, že praděd se v roce 1866 zúčastnil bitvy u Hradce Králové, můj děd padl za první světové války.

Rodiče spolu s vaším strýcem patřili k průkopníkům české kinematografie.

Jejich unikátní sbírky s množstvím historicky cenných filmových dokumentů v letech 1939–40 zabavily nacistické úřady. Náš rod byl poznamenán válkou i dalšími politickými událostmi. Příbuzní, manželé Karel a Růžena Prokůpkovi, byli členy komunistického odboje, Václav Čvančara příslušníkem skupiny pplk. Josefa Mašína. Všichni tři byli stanným soudem odsouzeni k trestu smrti zastřelením a v Praze-Kobylisích popraveni. Naše vzdálená příbuzná Irena Poncarová se vyhnula jisté smrti, když unikla z transportu do koncentračního tábora Treblinka. V době Pražského povstání byl zákeřným odstřelovačem zabit otec mé švagrové.

Váš otec je mimořádná osobnost.

Otec se zúčastnil obsazení meziměstské telefonní ústředny na Žižkově, organizované velitelstvím ALEX, atd. Přes všechny potíže a perzekuci se rodičům a mému strýci podařilo v různých úkrytech zachránit před nacisty několik desítek nejvzácnějších filmových dokumentů, z nichž podstatnou část věnovali po válce osobně prezidentu Benešovi. Ale měl bych asi i podotknout, že z maminčiny rakouské větve naopak dva příbuzní bojovali v německém wehrmachtu. Jeden padl u Stalingradu a druhý byl příslušníkem Rommelova Afrikakorpsu.

Dá se říci, že vás při práci něco překvapilo?

Dojímaly mne vždy osudy československých parašutistů, letců, ale i obyčejných lidí z domácího odboje. Někdy mi nad jejich příběhy doslova vyvstávaly slzy. Děsila mne vyhláška: Zastřelen s celou svou rodinou! Často jsem byl zaskočen i jistou absurditou života. Například osudem bratří Františka a Vojtěcha Klečkových. První z nich byl velký komunista, druhý zuřivý antikomunista. Oba s dramatickými válečnými i poválečnými osudy. Již proto jsem si kdysi řekl, že se budu snažit nikoho nesoudit. Jen zaznamenávat jména, fakta, data.

Můžete jeden z takových osudů přiblížit?

To se dá těžko, ale řeknu vám příběh mého strýce Antonína, synovce hudebního skladatele dechovky Josefa Poncara. Antonín byl totálně nasazen do Berlína-Rathenowa. Protože měl hodně rád ženy, tak se v Praze na dovolené na jaře 1943 seznámil v jistém klubu se sekretářkou Franze Tremla. To byl kinematografista s kancelářemi v paláci Lucerna, kde můj strýc s onou sekretářkou během nočního flámu nakonec skončili. Jak byli ovíněni, dáma strýci ukázala šéfův tajný sejf. Šokovaný Antonín v něm spatřil kromě filmových krabic i fotografie z vypálení Lidic. Musel se hodně přetvařovat a slíbit, že nikomu nic neřekne. Ovšem již za pár hodin to vše vyprávěl mému otci. Pak se vrátil do Berlína. Otec v květnu 1945 po výzvě, aby lidé hlásili, cokoli vědí o osudu Lidic, informoval speciální policejní komisi. Ta našla Tremlův tajný trezor zastavěný nábytkem. Byly v něm opravdu fotografie i filmové záznamy, jejichž originály jsou dodnes v Národním archívu.

Kdo vám při hledání dokumentů nejvíce pomohl?

Desítky lidí, včetně válečných veteránů, některých profesionálních historiků a archivářů. A také Jaroslava Pechová – majitelka nakladatelství Laguna, která mému projektu od začátku věřila. Bez nynějšího europoslance Miroslava Ransdorfa, jejího příbuzného, by vše skončilo asi jen u plánů. Nejenže sám finančně přispěl, ale pomáhal jí otevírat dveře i k dalším sponzorům. A nikdy si nekladl podmínky, nikdy neřekl, že to chce číst předem apod.

Někomu život, někomu smrt dokumentuje nacistickou tezi o vyvraždění českého národa.

Martin Bormann to po Heydrichově smrti přímo řekl: Konečné řešení české otázky. Až skončí Konečné řešení židovské otázky, nastoupí české… To je zaznamenáno. Je mi blízký názor Richarda Vrby, jemuž se podařilo uprchnout z Osvětimi. Tvrdil, že na zlu se vlastně podílí i oběť, pokud se nebrání. A potom, vadí mi úpěnlivá snaha některých, hlavně německých, ale i českých politiků a intelektuálů zrelativizovat a setřást zátěž historické viny za nacismus a druhou světovou válku včetně spáchaných zvěrstev. Nechci patřit k těm, co „všechno vědí lépe“, ani nechci působit jako mravní apoštol. Ale na lži není přece možné nic hodnotného vybudovat. Jen další nevěrohodné legendy a mýty.