Hraničí to tak trochu s pohádkou o Vánocích nebo kýčem, když jdete typickou tichou ulicí v Chelsea - úzké, třípatrové domy, příkré schody ke vchodům, vzrostlé stromy, barevné předzahrádky, kousek před vámi se zvedá o něco výš k nebi čtvercová kamenná věž kostela jak z anglického venkova a za zády šplhá do vzduchu Empire State Building. Jste na Manhattanu a jdete do divadla na Woodyho Allena.

Kritici ho po těch 35 tvůrčích letech už vůbec nešetří. Jeho úspěšnou kariéru pohřbili v roce 1992, s jeho manželskou a rodinnou aférou. Odbývají jeho dvě nové jednoaktovky (Allenova první režie v divadle) sžírajícími recenzemi:

Civilizace se hroutí: lidstvo je ve víru války, moru a ekonomické katastrofy, a o čemže píše Woody Allen? O frustrovaných spisovatelích a nevěře horních středních vrstev... Zdá se, že podle pana Allena ve sporu, zda umění odráží život..., umění je něco docela jiného než život, vítězí premisa, umění je život Woodyho Allena... Pan Allen si líže své vlastní rány a nabízí je k pobavení, ale není se už čemu smát.

Woody Allen ovšem žádné recenze nepotřebuje. Divadlo je každý večer vyprodané - v publiku jsou především starší diváci, určitě z horních středních vrstev, protože lístky jsou drahé, ale možná i proto, že Allen už prostě opravdu zestárl a jeho humor a fanoušci s ním.

Přede mnou sedí celebrita - Jerry Seinfeld, hlavní protagonista z hloupé, ale úspěšné televizní komedie Seinfeld, která běží už přes deset let každý všední den před půlnocí na pátém kanálu. Je tu s manželkou, která byla deset dnů vdaná, po těch deseti dnech se rozvedla a vzala si Jerryho. Skoro celé představení měla položenou hlavu na Seinfeldově rameni. Jak ideální diváci pro Allenovy manželské sondy!

Atlantic Theater v Chelsea se programově hlásí ke klasickému, věrnému a neexperimentujícímu uvádění původních divadelních her současných autorů (zavedených i začínajících), které staví především na textu.

Je to vzácné, protože současní talentovaní newyorští dramatici (a že jich údajně je) si stěžují, že New York zažívá jednu z největších krizí v uvádění odvážných a zajímavých současných her - a původních her vůbec. I dramaturgové si stěžují, že jim současná ekonomická krize brání v nastudování výborných her, které mají po ruce a které by rádi okamžitě uvedli.

V první jednoaktovce Riverside Drive rozvádí Allen své staré téma: autor úspěšných filmů, lapený v manželství s fádní ženou, s níž má dvojčata, prožívá románek s mladou atraktivní milenkou. Když na ni na nábřeží řeky Hudson čeká v parku, přikulhá se k němu bláznivý bezdomovec s ranci - spisovatelovo alter ego -, který nejdřív obtěžuje, pak nahlodává a postupně rozplétá složité hrdinovo nitro, až ho donutí přiznat si sám sobě, že mu vlastně nejvíc záleží na ženě a dětech a že se milenky, která je s ním jen ze zištných důvodů, musí zbavit.

Všechnu špinavou psychoterapeutickou práci, včetně vraždy milenky, za něj pak udělá bezdomovec, napojený na signály vysílané z Empire State Building, a hrdina, očištěný a napravený, zbavený všech břemen i odpovědnosti, s mnoha novými tvůrčími nápady odchází spokojeně z parku domů.

Pod vším balastem allenovských klišé a vzorců, v ohňostroji stále vyhazované šaškovské čapky vysoko do vzduchu a stále dobrých vtipů (přece jenom to umí napsat!), když si dáte tu práci, najdete to, co Allena vždycky tak přitahovalo k temnému Bergmanovi: na samém dně své podstaty je ta hra středověkým morytátem o napravení pokřivených cest člověka.

Druhá jednoaktovka Old Saybrook (venkov v Connecticutu) je pozoruhodná tím, že se tleská už na jejím počátku. Dlouholetý Allenův spolupracovník Santo Loquasto vytvořil scénu pokoje ve venkovském domě s takovým půvabem a citem pro lahodný detail, že když se po přestávce otevře opona, publikum vydechne úžasem a začne spontánně aplaudovat.

Hra je bláznivou konverzační komedií pro sedm osob: tři manželské páry a jednoho spisovatele, přičemž dva z těch párů jsou pouze fiktivní hrdinové, o kterých onen spisovatel píše hru (což ovšem zjistíte až těsně před koncem).

Potkává se tu realita s fikcí, opět staré allenovské téma ("Vy se do toho moc nemíchejte, vy jste vůbec špatně napsaná." apod.), a jádrem příběhu je, že všichni si postupně řeknou, jak si jsou nebo byli navzájem nevěrní a že si to v zájmu dalšího šťastného života musí odpustit. Co jsem říkala? Woody Allen nabízí poselství staré jako křesťanská víra. A všichni se tomu smějí.

Woody Allen: Spisovatelský blok Atlantic Theater v Chelsea květen 2003