Bydlí v Praze, ale téměř denně zajíždí do různých koutů Čech, brouzdá tam krajinou, nechává na sebe působit barvy, atmosféru, historii oněch míst. A nádherně o nich vypráví. Už tři roky mě občas vezme s sebou a do západu Slunce si povídáme o různých věcech. Naše letošní setkání se odehrálo na stráni u jezera poblíž Radnic v západních Čechách. Obloha byla modrá a vzduch svěží.

Celou svou bytostí, svým výtvarným dílem, ve svých textech, muzikou a možná i tetováním, jež jste poprvé absolvoval na pacifických ostrovech, směřujete k barvám a ke světlu. Co pro vás světlo znamená, jak důležité jsou pro vás barvy a které?

Inspiruje mě jaro a léto, slunce a modré nebe, světlo. Tyto věci jsou pro mě vším. Světlo je základní předpoklad pro život, na rozdíl od tmy, která znamená temnotu, mrtvolnost a smrt. Barvy mě přitahují nejen vizuálně, ale přímo hapticky. Zkušenost doteku, struktura barevného předmětu, květu rostliny, listu stromu, nebo třeba i kamene či hlíny jsou pro mě základní.

Proto mám radši jaro a léto než podzim a zimu. V zimě se člověk těmto zážitkům vzdaluje, izoluje se od nich - počínaje oblečením včetně různých rukavic a kabátů přes byty a zašpérované místnosti, které navštěvuje, kde pracuje. Je tam utěsněný každý otvor, chybí tam vzduch, slunce je - pokud vůbec - jenom za oknem.

V létě je tomu naopak. Člověk se může všeho dotýkat, běhat skoro nahej nebo úplně nahej. Já vždycky utíkám tam, kde je pokud možno co nejmíň lidí, kde jsou různý už letní plodiny, jahody, třešně, meruňky, kde už funguje taková ta svépomoc přírody. Všechno nějak voní, má nějakou strukturu, kterou si osahávám, barvu, chuť. Ty barvy bývají úžasné, většinou se vůbec nedají namalovat. Vezměte třeba takové hvozdíky. Jejich fialová nejde dosáhnout žádnou malířskou technikou.

Které barvy vás nejvíc inspirují?

Mám rád žlutou, mám rád červenou, samozřejmě mám rád fialovou... To jsou pro mne barvy léta. V červnovém období je mi úplně nepochopitelná faustovská myšlenka o tom, že nechtěl, aby okamžik prodlel. Naopak. Já myslím, že kdyby doba letního slunovratu prodlela padesát let, že by to byla paráda. Když Slunce zapadá v půl desáté a vychází kolem čtvrté, to je přece úžasné. 

Je léto. Jaká květena vás přitahuje?

Všechny kytky, které teď kvetou. Já mám takový zvyk, že když nemaluju, tak si doma dělám různé plastiky z kytek. Vytvářím z nich nejrůznější kompozice, zdánlivě protichůdné, nečekané. Není to ikebana, to v žádném případě, spíš živá skulptura, která vydrží jen krátký čas. Obklopím se jí na pár dnů, někdy na týden, ale někdy třeba jen na jeden den.

Mám takové pravidlo, že každý druh květiny použiju během jednoho roku maximálně jednou. Navíc střídám v různá období různé lokality a všude kvete a roste něco jiného, tak se nikdy ty plastiky neopakují. Je to taková má soukromá galerie, soukromá oslava barev a přírody.

Byly letošní vaše květinové skulptury něčím výjimečné?

Letos byla dlouho zima, jaro přišlo najednou a velmi rychle, trvalo asi pět dní a pak všechno rovnou skočilo do léta. Začátkem května už byly kopretiny a začala se objevovat vlastně celá červnová vegetace. Mně to vůbec nevadilo, naopak. Jezdil jsem po celých Čechách a doma měl vždy syté květinové koše. Teď se akorát děsím, že koncem srpna přijde Ježíšek.

Které květiny jsou podle vás nejkrásnější?

Každá kytka je v určitém období něčím fascinující. Když se na jaře objeví třeba první lechy nebo petrklíče, tak je to úžasné. Když se objeví konvalinky, tak je to zase úžasné. Z těch jarních kytek jsou asi nejúžasnější kosatce. Ty plané, ty modré, sibiřské. Jsou neuvěřitelně dokonalé, stavebně vymakané. Z letních kytek mám nejraději ty zdánlivě skromné, třeba třezalky, kterých je všude fůra, chrpy a vlčí máky na krajích cest, nebo pupalky, které najdete na tratích.

Jsou naopak květiny, které v oblibě nemáte?

Není jich tolik, ale jsou. Nesnáším třeba tulipány, nenávidím jiřiny. Tulipány, to je taková socialistická schůze, jiřiny, tím, jak jsou nakadeřené, to jsou prostitutky na E 55 někde u Teplic. Mají neuvěřitelné barvy, jsou na první pohled překrásné, ale nevoní, na dotek jsou jakoby mrtvé, schopné jít do kytice úplně se vším.

Taky nemám rád rododendrony. Ale jen v Čechách. Některé kytky musí mít svoji míru, svůj prostor. A pro rododendrony je to Himaláj. V té naší komořině je z nich takovej divnej predátor. Ne jako třeba bolševník, kterej je taky predátor, ale překrásnej. Drsnej, sebevědomej, nezničitelnej. Ten patří sem, do naší kotliny, mezi klikatící se potoky a do strouh u cest. Rododendrony, to je násilná exotika nějakého rychlokvašeného podnikatelského milionáře.

 Je paradoxní - když o tom teď tak uvažuju - že některé kytky, třeba chryzantémy, nemám rád, protože rostou v určitém období, které nemám rád. Nejsou ošklivé, ale je mi protivnej ten jejich pach hlíny a hřbitovů. A přitom pivoňky voní úplně stejně, ale protože rostou v tomhle vysokém letním čase, jsou pro mě jedny z nejnádhernějších. Vypadají jak takové zestárlé překladatelky z němčiny zaměstnané v Odeonu. Nebo třeba divizna, to je neuvěřitelná kytka. Ta bipolarita sprostých listů a z nich se vztyčuje fantastická - jak se tomu říkávalo - sluneční hůl.

Kytky jsou nádherná věc. Můžou být i nenápadné, třeba svízele nebo čičorečky. Hezké jsou už jejich názvy. To národní obrozenci docela zamakali. Velmi pozitivně zamakali. Je vidět, že květinám a vůbec přírodě rozuměli. Bylo by hloupé, kdyby se ten barevnej svět jmenoval jenom německy nebo latinsky. 

Když tak často vyrážíte na cesty po české krajině a pokaždé jinam, za jiným cílem - jako by vás různá známá i méně známá místa něčím vábila... Čím?

Každá krajina má čas svého navštívení. Stejně jako každá kytka nebo strom mají čas svých navštívení. U borovic je to třeba konec května a červen, kdy se začnou jejich kmeny plnit mízou a začnou zevnitř zářit. U stromů stojících při cestách, ať už ovocných nebo okrasných, je to zjara, kdy dostanou jejich větve úplně jinou strukturu. Je vidět, že se tam dostal nový život. Na kmenech nebo uvnitř lesa to navenek není vůbec patrné, jen jejich černá se jakoby změní. Přesto to poznáte, hned jak se jich dotknete, jakmile do lesa vejdete. A tak je tomu i u krajiny.

V březnu nebo začátkem dubna jezdívám do Českého krasu. Celá krajina je jakoby nasycená tím krásným bílým vápencem. Ale jakmile začne rašit listí, je konec a já vyhledávám další krajiny. Vždycky mě vábil jihozápad našeho státu, ale poslední dobou mám rád výlety do úplně jiných částí republiky, třeba do Českého ráje, do Krkonoš, nebo i do nížin, kde bych vlastně vůbec nechtěl žít, ale v určitých chvílích je to tam krásný. Neuvěřitelná krajina...

Třeba Polabí v červnu. Zdánlivě tam nic není, je to rovina, ale když jí procházíte, objevíte spoustu dramatických míst. Jsou to takové silné segmenty, které nejsou drobené na nějaký chodský koláč s rozinkami. Je to upřímné, silné, bez příkras. Jako kdyby se člověk procházel po plným spokojeným naditým vemenu, taková krajina to je.

Takže mě nepřitahují navenek nápadný krajiny, ale takové, které mají svůj dráp. V červnu jsem projezdil celý Brdský masiv a údolí horní Berounky až k pramenům, navštěvoval jsem okolí Mže a tyhle končiny. Na Berounce mě uchvátilo například údolí mezi Krašovem a Libštejnem. To je vzácnej kaňon, neuvěřitelná krajina. Jenom skály, jezy, mlejny a téměř žádné chaty. Ta řeka si každý rok utvoří nové koryto, změní krajinu k obrazu svému.

Teďka po povodních to bylo ještě patrnější a musím říct, že z hlediska land art zapracovala řeka velmi dobře. Jako bych procházel galerií plnou nových barev, místností, stěn, obrazů, soch. Dramatická zákoutí, úplně jiné, nezvyklé květiny, zatopené stromy, některé vykořeněné, sytá zeleň, obrovské vyvrhlé kameny a nikde žádné chatičky. Řeka je buď strhla, nebo se vydala jinudy. Nádhera.

Je něco, co v krajině hledáte?

Hlubinu bezpečí. To ale neznamená pohodu jako z nějakého Ladova obrázku. Krajina, která mi dává klid a sílu, může klidně být někde za Ostravou. Některá krajina sílu v sobě má, některá ne.

A každá je spjatá i s jistou historií. Zajímá vás tato její stránka?

Historie krajiny je pro mě strašně důležitá. Každá krajina, její charakter se tou historií nějakým způsobem modifikuje. Nejen tím, co se tam stalo, ale taky, kdo se tam narodil, kdo tam žil a kdo tam co udělal. Tohle by mi asi chybělo třeba na Novém Zélandu nebo vadilo v Kanadě. Nepochybuju, že jsou tam úžasná místa, ale jsou spjatá maximálně s nějakým medvědem, který tam prošel, nebo orlem, který tam ulovil králíka.

Mě ale zajímá vkořenění lidského osudu do místopisu krajiny, její historická zakódovanost. V tom se zřejmě projevuje můj určitý romantismus. Teď mu dala Evropa sto let pokoj, tak je zase na čase se k němu trošku vrátit, protože z civilismu bychom se zbláznili. Skončili bychom mezi samými umělými výlisky.

Dnes je - myslím - v životě i práci opět důležitý osobní vklad v tom máchovském slova smyslu. Mácha nechodil na hrady z nějakého turismu, že by ho zajímaly zříceniny. On v nich hledal tajemnou historii, z níž na povrchu zbyla jen její viditelná špička. Ten podstatný zbytek zůstal skrytý, a ten on objevoval.

Máte vy nějaký svůj hrad, nějaké jezero, místo, kde se cítíte nejvíc v hlubině bezpečí, v mateřském lůně české krajiny?

Jistě. Není to ale jedno místo, jeden kout. Souvisí to s ročním obdobím, počasím, s mým vlastním osudem. V každém místě mě zajímá čas jeho vyvrcholení, kulminace sil a jejich propojení s časem minulým i přítomným. Takový je pro mne hrad Krasíkov v západních Čechách, hrad Volfštejn, Krašov... 

Čím vás právě tato místa přitahují?

Všechny ty hrady jsou nějakým logickým vyústěním krajiny a historie. Nejsou to žádná podnikatelská sídliště. Mám rád gotiku, ale přitahují mě taky barokní poutní místa. Ta jsou vybudovaná jako komplexní scénografie krajiny. Jsou to přesně nalezená místa, která počítají úplně se vším včetně východu a západu Slunce, směru větru, s lesy a poli kolem, dnes bohužel ne vždy dodržovanými.

A ještě jeden faktor je pro mě důležitý - organické propojení krajiny a charakteru té které stavby. Že ten hrad nebo kaple či klášter jsou vystavěny manuálně, to znamená trochu nepravidelně. Manuální zručnost a šikovnost v dnešní době hrozně upadly. To se týká i umění. Dneska existují neuvěřitelné prefabrikáty - počítačové programy, výlisky z plastů, betonové stavební segmenty, ale ručně udělanej stůl nebo židle se dneska berou jako zázrak.

Mě manuálně vytvořené předměty přitahují víc než nějaká fantasticky seskládaná postmoderní konstrukce. Nedávno jsem například v jednom vetešnictví v Brně objevil obraz myšáka Mickeyho vyrobeného z intarzie. Intarzie je neuvěřitelně pracná a tady ta byla opravdu precizně udělaná. To vyrobil někdo, kdo toho Mickeyho skutečně miloval. Koupil jsem ten obraz. Je nádherný, krásná práce. Vůbec mi nevadí, že je to myšák Mickey. 

Walt Disney a jeho figurky, to už je globální kultura. Česko teď vstupuje do Evropské unie. Nebojíte se, že se tam česká kultura rozpustí? Cítíte se Čechem, nebo spíš Evropanem, případně světoobčanem? Jste hrdý, že jste Čech?

Cítím se Čechem a zároveň mě to rozčiluje. Národní český stát, to byl v podstatě obrozenecký sen, virtuální realita, která nemá historické opodstatnění. Samozřejmě v starším historickém slova smyslu existovalo území českého státu nebo země Koruny české, kde žilo obyvatelstvo, ale bylo jedno, jestli to byli zrovna Češi, Němci, Francouzi, Italové, křesťani nebo židi.

Nikdy to tedy nebyl národnostní ani náboženský monolit. Po druhé světové válce a během vlády komunistů se jím ale téměř stal. Dnes už naštěstí dochází opět k jakémusi srůstu. Člověk potká třeba vietnamské nebo černošské děti, jak jdou do školky nebo do školy. Do české školy. Jsou to vlastně Češi a to je myslím v pořádku. Nesnáším takové to vystydlé národní obrození zúženého chápání skutečnosti, čisté rasy, čistého národa.

Byl to sen několika generací, který se jistým způsobem uskutečnil, ale naštěstí to stále bylo víc přání než realita. Československo byl vlastně takovej intarzovanej myšák Mickey. A být na Mickey mouse hrdý je směšné.

Co si myslíte o vstupu Česka do Evropské unie?

Já o tom složil před několika lety hudební skladbu. Zhudebnil jsem text Tractatus pacis, což je mírová smlouva Jiřího z Poděbrad. Vždyť právě on se snažil jako první integrovat Evropu. Byl to smělý a správný plán. Mě překvapuje, že lidi to často odpuzuje. Samozřejmě taková věc vždycky přinese jisté ztráty a je to i určitý risk.

Ale přinese to i mnoho pozitivního. Od cestování přes možnost studia a zaměstnání po zdravou konkurenci. A hlavně se tomu dá těžko vzpírat. Já Evropskou unii vidím jako jakési středověké město či pevnost. Je tam vládní část, čtvrť ekonomická, zábavní, univerzitní, jsou tam děti, králové, válečníci, řemeslníci, trhovci, prostitutky, kejklíři, zloději i šašci, je tam rynek, ale jsou tam i periferie a ghetta. Jen na nás a na našich zákonech bude záležet, ke které části budeme patřit. Rozhodně bych však nechtěl žít v ghettu, což by se stalo, kdybychom do EU nevstoupili. 

Vnímáte ten vstup do Evropy také symbolicky, jako završení nějakého, řekněme tisíciletého vývoje?

Ne. Já si myslím, že vzniká konečně normální stav, který vnímám zcela prakticky. Když si teď budu chtít udělat výstavu v Berlíně, tak se nebudu muset pracně dohadovat s celníky a převážet tam své věci téměř pokoutně. 

A co obrana před agresí současného světa? Jsme skoro ve světové válce...

Ví Bůh, že nejsem nějak levicově zaměřenej, ale to, co se děje na Blízkém východě, je imperiální válka, přesně taková, o jakých jsme se učili v dobách totality. Člověk se tomu smál, bavil se karikaturami tlustých Američanů s doutníkem a v cylindru, a ono to válečné běsnění a ryk jsou téměř do takové karikatury dnes vyhnané.

Jděte na film Vrtěti psem, tam je to přesně odhaleno. Mnohé věci, o kterých se v souvislosti s válkami píše a mluví, jsou virtuální, vymyšlené a nikdo z normálních lidí do nich nemůže vidět. Když o tom přemýšlíte, jde o dvě věci. O to nějakým způsobem narušit a rozleptat potenciální hrozbu sjednocení arabského světa a pochopitelně o naleziště nafty.

Američani ukazují učebnicový imperiální přístup k naftě. Všechno ostatní jsou jenom záminky, které dnes nejsou už ani tak cudné, aby se na nich aspoň trvalo. Kolik šílených diktátorů vládne ve světě - třeba v Africe nebo Střední Americe - Američani si ale vyberou Husajna. Proč? Protože je tam nafta. Já bych se vůbec nedivil, kdyby ten virtuální bin Ládin, pokud vůbec existuje, bydlel nakonec v Bílém domě. 

Existuje pro vás nějaké tabu, existují hranice, za které by člověk neměl jít?

Určitě ano. Ale současně je spousta věcí, která jako tabu jsou přijímána a vůbec by být neměla. Třeba právě mluvit takto v Americe o terorismu a o válce. Já se třeba ptal loni v Londýně kolegů divadelníků, jestli si někdo nahrál a použil zvuk padajících newyorských mrakodrapů. Takový zvuk se nedá nasamplovat, vymyslet, protože slyšet padat půl kilometru kovu a skla, to nejde ničím nahradit. Slyšel jste to? Ten zvuk byl neuvěřitelně vznešený, důstojný.

Ptal jsem se, jestli to někdo použil v nějakém představení, myslel jsem na antické tragédie, tam by se to nejvíc hodilo, a oni přede mnou utekli hrůzou. Byl to strašně zajímavej moment, přímo hmatatelná studie fenoménu strachu z překračování právě takových falešných tabu. 

Vy byste se nebál ten zvuk v divadle použít?

Pokud by to mělo smysl, tak bych se toho nebál. A nemyslete, že bych byl první, kdo si význam takových zvuků uvědomil a v hudbě použil. Třeba polský skladatel Krzysztof Penderecki použil ve svém Dies Irae sirénu dovezenou přímo z Osvětimi. A tam se - myslím - děly ještě daleko horší věci. 

Zvuk té sirény je - ať má jakýkoli podtext - čistý. V té nahrávce by ale byla zakódována smrt několika tisíc lidí. Dovedete si to představit?

Nemůže být nic hroznějšího, než vymyslí člověk. A protože jsme lidé, musíme umět s tím nakládat. Neměli bychom se toho bát, není to nic božského, nedotknutelného. Možná právě takové zvuky mohou způsobit opravdovou katarzi, opravdové sebeuvědomění, opravdovou změnu myšlení a úroveň bytí. 

Jaká je podle vás role umění a umělce dnes?

Umění má několik úloh. První z nich je erotická. Umění, které nenese v podstatě žádné myšlenky, ale je perfektní v provedení. Dochází tak k přenosu sexuální, erotické energie. To neznamená pozorovat něco či někoho klíčovou dírkou, jde o přímou fyzickou komunikaci. To neznamená naplňovat nějaké kunsthistorické či kritické představy o umění, to neznamená vymýšlet mrtvá bienále, jež jsou svým způsobem podvod na divákovi. Tam se vybere něco jenom na základě osobních kontaktů a nic dál se s tím neděje.

Nikoho to v podstatě nezajímá, nikoho to nezahřeje, nikoho to nepotěší. Je to jenom taková spekulace, která se zrovna někomu hodí. Je to manipulace s uměním. Může tam být třeba i dobrá věc, ale může tam být i úplná blbost. Celé se to bere jenom jako informace. Tohle nakládání s uměním je mi naprosto odporné, vůbec mě nezajímá. Je to zbytečnost.

Další úloha umění, a to je ta, která mě zajímá nejvíc, je umění, které obsahuje politikum. Ne politikum v tom smyslu, že by mapovalo schůzi parlamentu, to je nesmysl, to je anekdota. Já myslím něco úplně jiného. Téma a jemu adekvátní formu. Protože jsem hlavně hudebník a divadelník, mám na mysli například operu. Je drahá, musí být na špičkové úrovni, musí se tedy velkoryse dotovat, ale bez ní bychom byli jen takoví upatlaní mravenci.

Politikum má třeba většina Verdiho oper, od úplných plakátů, jako byl Nabucco, do věcí, který byly zašifrovanější a samozřejmě hlubší, jako třeba Don Carlos, Rigoletto nebo Othello. To politikum bylo už třeba v tom, že si árie zpívala půlka Itálie. Ale hlavní byla jejich energie, ten obrovskej ajfr, ten velikánskej dráp, který ty opery mají. A nejde jen o opery osmnáctého nebo devatenáctého století.

Politikum má třeba i takový Wozzeck Albana Berga. Stěží si cokoli z něj může zpívat půlka Německa, i mnozí znalci si to nemůžou zazpívat, ale i tato moderní opera z druhé poloviny dvacátého století má ten - jak tomu říkám - dráp. Velké téma velkoryse zpracované na špičkové skladatelské úrovni. To je ten druhý možný smysl umění. Zpracovávat velká témata, velké osudy, a ne psát o tom, jak se někde opili hokejisti. 

Máte vy nějaké téma, které byste chtěl zpracovat?

S Miroslavem Bambuškem jsme nabídli Národnímu divadlu operu o Leninovi. Jde nám o jakousi anatomii obludného monstra. Ať už si to přiznáme nebo ne, tak tenhle člověk svým životem a svými činy ovlivnil celé dvacáté století. A myslím, že už jsme se ocitli v době, kdy můžeme začít ty věci pojmenovávat. Je tu jistá tendence na taková témata raději zapomenout, že už je to pryč.

Já myslím, že ale musíme ty kořeny, co se stalo a proč, najít a ukázat. Němci by taky mohli zapomenout na Hitlera, ale oni se s ním museli vyrovnat. Oni mají svého Grasse, Bölla či Hochhutha a Rusové zase Dostojevského, Bulgakova, Solženicyna. Jsou věci, na které se nesmí zapomenout. 

Jaký typ monstra pro vás Lenin představuje? Jak ho chcete ukázat?

Lenin je člověk, který v sobě totálně zabil víru v něco vyššího, než byl on sám. Ideál své revoluce promítl sám do sebe, a tím vlastně zabil boha. To je memento, které bychom chtěli sdělit. Zákonitě mu pak celá revoluce, všechny ideály spadly na hlavu. Celé soustrojí se rozklížilo a on skončil úplně dementní s rozpadajícím se mozkem. V tom vidím onen mytický či mýtotvorný aspekt, osudový a neodvratný trest.

Jako předobraz jsem si vzal osud Hérakla, kterého zpracovávám do formy komorní opery. Héraklés přijme od bohů dar nesmrtelnosti, ale odmítne je následovat. Musí za ženou, která zrovna páchá sebevraždu, protože je Héraklés dlouho pryč. No a bohové ho potrestají šílenstvím. On tu ženu zneuctí a zboří chrám.

Prostě opět je to monstrum, které v časech válečných a mimořádných funguje dobře, ale v dobách mírových je z něj nevypočitatelná obluda, zároveň se bojící a zároveň ničící hmota. Tak to s revolucionáři a válečníky chodí. Když zabijete v sobě boha, ocitnete se bez ničeho, v prázdnu, kolem vás je jen nebe a smrt. Nemůžete dobře dopadnout. 

Ale Bůh možná opravdu není...

Něco ale je.

Co?

Srpnové stráně plné lip a nad nimi proudy horkého vzduchu a mraky, v nichž se odehrává soumrak bohů... 

Letní bouřka jako boží chrám?

Bouřkový mrak, to je nejúžasnější stavba, jakou znám. Zvenčí vypadá jako narůstající květák, jako neforemná homole, ale má deset kilometrů do výšky, a my vůbec nevíme a nikdy se nedovíme, co se uvnitř děje. Musí se tam dít neuvěřitelné věci.

To jsem třeba zvěděl od pilotů letadel, kteří lítají ve větroních, že kdyby do toho vletěli, tak jim z ničeho nic může ulítnout křídlo směrem nahoru a nikdo pořádně neví proč vlastně. Tam se dějí strašlivá dramata, a přitom je ten mrak zvenku klidnej a důstojnej. A pak z něj vznikne bouřka, což je docela logickej "boží" závěr. Prostě ta stavba je neuvěřitelná a jen v takové může Bůh - pokud je - sídlit.