Článek
Filmaři si od Zemana mohli slibovat, že by expremiéra osvětlil zákruty polistopadového vývoje i chutě politické moci. Anebo doufali v to, že zachytí bizarní (ne)politický důchod na Vysočině, jenž je zdrojem vděčných vtipů, až už ty vtipy nejsou ani vtipné. Ani s jedním se ovšem režisér Robert Sedláček, mimo jiné autor publicistické trilogie Tenkrát či portrétu Václava Bělohradského, ve snímku Miloš Zeman – nekrolog politika a oslava Vysočiny nespokojil.
V tomto nepolitickém filmu o politikovi mířil výš, ač své síly nejspíš přecenil. Vznikl trochu papírový pokus o reflexi inteligentního prognostika i hrubiánského budovatele ČSSD, jenž se moudře i se sebeuspokojením ohlíží za životem a politickou kariérou – i když ta radost může pramenit třeba z toho, že už v politice dlouho oficiálně není.
Oslava Vysočiny
Druhým plánem tohoto Zemana s lidskou tváří se na přání někdejšího předsedy Sociální demokracie stala oslava kraje Vysočiny. Bohužel obě zaznamenané krajiny, ta vnitřní – Zemanovy osobnosti i ta vnější (přírody), se v padesáti minutách filmu mnohokrát neprotnou, jak naznačují bukonicky malebné momentky od rybníků a luk tohoto „balzámového kraje“.
Sedláček spíše obdivně krouží a poletuje kolem glorioly někdejšího mocného muže, jako by sám byl muškou v přírodě. Bojí se pokládat odvážné a s několika výjimkami i podstatné otázky, jež by zpovídaného přiměly k větší osobní konfrontaci. Namísto toho si pomáhá citáty ze Zemanovy knihy Jak jsem se mýlil v politice či televizními, občas lacině karikaturními šoty.
Samozřejmě je cenné, když Zeman přizná vlastní selhání při volbě svého nástupce (Obává se, že jeden by patřil do blázince a druhý možná do vězení) nebo že vysvětluje, jak chutná moc. Ale nic z toho není úplně nové a většinou nepřesahuje rámec očekávaných bonmotů. Sedláčkovy dotazy zavánějí amatérským psychologizováním či jen plachou nevzdělaností. Autor padá do uctivého transu nad osudem přednášejícího učitele, který uhrane sečtělostí i rétorickou pohotovostí.
Člověka ale napadne, že točit o Zemanovi – znamená pustit se raději do konfliktu, jakkoliv prohraný se může zdá. Jinak se nedostaneme za blazeovanou tvář ostrého chlapíka, který se vždy tváří jako vítěz, byť prohrál, ostouzí druhé, až už to nikdo nebere vážně. A nemůže odolat pozornosti, třebaže se chlubí samotou a dává na odiv, jak nikoho a nic nepotřebuje.