V jedné středověké pověsti se vypráví, že v zemi, kterou dnes známe jako Rakousko, nějaká rodina Burckhardových – sestávající z otce, matky a synka – bavila lidi na vánočních trzích recitováním básniček, zpěvem balad dávných trubadúrů a různými kejklemi. Nikdy jim samozřejmě nezbývaly peníze, aby mohli koupit dárky, ale otec vždycky synkovi říkal:

„Víš, že Ježíškův pytel se nikdy nevyprázdní, přestože je na světě tolik dětí? To proto, že ačkoli je plný hraček, Ježíšek musí někdy předávat důležitější věci, takzvané ‚neviditelné dary’ Do znesvářené rodiny se v nejsvětější noci křesťanstva snaží vnést soulad a mír. Tam, kde chybí láska, vkládá do dětských srdcí semínko víry. Tam, kde budoucnost vypadá černě a nejistě, přináší naději. A když navštíví Ježíšek nás, tak se nazítří všichni radujeme, že jsme naživu a že děláme svou práci, totiž že obveselujeme lidi. Na to nikdy nezapomeň.“

Uplynuly roky, z chlapce se stal mladík a rodina jednoho dne šla kolem velkolepého, právě dostavěného opatství v Melku. „Pamatujete si, tatínku, jak jste mi před lety vyprávěl o Ježíškových neviditelných darech? Myslím, že jednou jsem takový dar dostal: touhu stát se knězem. Nezlobil byste se, kdybych nyní udělal první krok ke splnění svého dávného snu?“

Přestože rodiče synovu společnost opravdu potřebovali, pochopili a respektovali jeho přání. Zaklepali na fortnu kláštera, mniši je šlechetně a laskavě uvítali a mladého Burckharda přijali jako novice.

Nastal Štědrý den. A právě tehdy došlo v Melku k zvláštnímu zázraku: Panna Maria se rozhodla sestoupit s Ježíškem v náruči na Zemi a ten klášter navštívit.
Všichni mniši, nesmírně pyšní, nastoupili do dlouhé řady a každý z nich se pak snažil Matku a Syna nějak uctít. Jeden z nich jim ukázal krásné malby, jež zdobily klášter, jiný přinesl exemplář Bible, jehož sepsání a iluminace trvaly celých sto let, třetí zase odříkal jména všech svatých.

Jako poslední tam dychtivě čekal mladý Burckhard. Jeho rodiče byli prostí lidé a naučili ho jenom žonglování a nějakým kejklům. Když na něj přišla řada, ostatní mniši už chtěli oslavu skončit, protože bývalý žonglér přece nemohl říct nic důležitého a ještě by pokazil dojem z kláštera. Mladík však v hloubi srdce také cítil velikou touhu dát Ježíškovi a Panně něco svého.

Zatímco na sobě cítil káravý pohled svých bratří, vytáhl ostýchavě z kapsy pár pomerančů a začal je vyhazovat do výšky a zase je chytat tak, že vytvořily ve vzduchu nádherné kolo, stejné, jako kdysi dělával, když chodil s rodiči po jarmarcích.

Teprve v té chvíli začal Ježíšek v náruči Panny Marie tleskat radostí. A právě tomuto mladíkovi podala Panna rozesmáté dítě, aby si je pochoval. Pověst končí tím, že po tomto zázraku každých dvě stě let další Burckhard klepe na vrata v Melku, je tam uvítán, a za jeho přítomnosti dokážou „neviditelné dary“ proměnit srdce všech, kdo ho poznají.