Kdy pro vás obvykle začínají Vánoce?

Zpravidla ve chvíli, kdy zajdu do obchodu a zjistím, že už tam mají vánoční výzdobu. Letos jsem se zhrozila, protože jsem zjistila, že v obchodech už se na Vánoce zase chystají a já mám před sebou koncertní šňůru po Čechách a Slovensku. To turné skončilo 18. prosince, takže letos ty Vánoce budu opět chytat v posledních momentech. Vždycky to ale naštěstí stihnu. Stačím si vyzdobit dům, okna i zahradu a na terasu dám soba, který rozsvícený točí hlavou. Přivezla jsem si ho z Polska. Cukroví asi nezvládnu, budu muset poprosit sestru nebo sousedku.

Zpíváte si doma na Vánoce?

Zpíváme vždycky. 23. prosince bude v Řitce, kde žiju, pravidelné zpívání u vánočního stromečku na návsi. Děti tam přednášejí básničky, zpívají vánoční písně a obecní úřad jim za to dává vánoční balíčky. Na závěr zazpívám některé vánoční písně i koledy, které mám v repertoáru, popřejeme si se sousedy krásné svátky a rozejdeme se domů.

Žije ve vesnici ještě jiný náruživý zpěvák?

Bohužel nikoli. Můj manžel Martin nezpívá a sousedé také moc ne.

Jakou píseň na Štědrý den zpíváváte u vánočního stromečku?

Jsou to tradiční koledy. Už od rána si je celý den pouštím, protože je jich strašná spousta a já bych si jich chtěla připomenout co nejvíce. Nejradši mám Tichou noc, Ráda bych k Betlému nebo Chtíc aby spal. Byla to tradice už u nás doma ve Slatiňanech v době, kdy jsem ještě byla dítě. Táta vždycky hrál na klavír, a když jsme šli ke stromečku, celá rodina zpívala koledy. Mám to takhle zažité, koledy a Vánoce k sobě nerozlučně patří.

Existuje dárek, po kterém toužíte a nikoho ještě nenapadlo vám ho dát?

Vždycky jsem toužila mít psa. Psa dnes sice mám, krásnou vlčici, ale má touha je mít kokršpaněla. Ty jsem vždycky milovala. Když jsem si pořídila svého prvního psa, byla to kokřice. V Řitce je to ale problém, takže je to nesplnitelný sen. Kokršpaněl totiž nemůže být venku na zahradě, protože je velmi choulostivý a člověk by ho měl mít doma. My ale hodně cestujeme a neměl by se nám o něj kdo starat. Není to bohužel realizovatelné.

Jako zpěvačka jste dosáhla mnoha úspěchů. Máte ještě nějaký hudební sen?

Stále samozřejmě hledám cesty, po kterých bych měla svou tvorbu směrovat. Můj malý sen je zazpívat si písničky mimo svůj hudební žánr a zabrousit do jazzové hudby, kterou jsem kdysi dávno se skupinou Strýci a s Luďkem Švábenským provozovala. Zpívala jsem dokonce i s Karlem Velebným, měli jsme takové minikoncerty v pražském klubu Reduta. Zrovna nedávno jsem na letišti potkala Emila Viklického a on mi říkal, že když budu mít někdy chuť na jazz, ať mu zavolám, že něco vymyslíme. Také by mě velmi lákalo zpívat šansonové písničky s hlubšími texty.

Co v předvánočním čase popřejete čtenářům?

Strašně bych si přála, aby k sobě byli laskaví a aby mezi všemi lidmi na světě bylo co nejméně ataků a brutality. Potěšilo by mě, kdyby ubylo násilností na dětech, protože se s nimi podle mého názoru v poslední době roztrhl pytel. Často si říkám, jak je možné, že někteří lidé dokáží týrat malá nevinná stvoření. Je to absurdní a nesnesitelné.