Proč jste si pro svou hru zvolila právě romskou komunitu?

Vlastně to bylo na přání mé přítelkyně a herečky Julie, která mě poprosila o roli romské ženy. Začala jsem se zajímat o život Romů, viděla jsem mnoho filmů, přečetla mnoho knih, mluvila se specialisty na romské etnikum. A čím víc jsem se dozvídala, tím víc jsem s tímto světem souzněla, takže nakonec jsem do této hry vložila mnoho ze svého osobního života. Drana jsem já.

Čím si vás tento svět získal?

Velmi mě ovlivnil film Roberta Duvalla Angelo My Love (Má láska Angelo), jehož hrdinou je osmiletý romský chlapec z New Yorku, který putuje se svými přáteli do Kanady. A během této cesty se dozvíte vše o životě i duších Romů. V Kanadě nežije mnoho Romů a neexistuje tu žádný „romský problém“, jako jsem poznala u vás. Poznala jsem Romy jako velmi chudý a těžce zkoušený národ, který prošel strašlivými utrpeními, o nichž se – na rozdíl třeba od holocaustu židovského etnika – nemluví.

To značně mění obecný pohled na Romy jako na svobodné, šťastné lidi putující se zpěvem a tancem od města k městu. Jistěže dovedou být šťastní, šťastnější než my, jistě se cítí svobodní, ale kdo z nás by s nimi měnil?

Vaše matka byla herečka a vy sama jste jako herečka začínala svou kariéru. Proč jste herectví opustila?

Právě proto. Maminka byla skvělá herečka a já jsem věděla, že nikdy tak dobrá nebudu. Mé herecké nadání mělo své limity a navíc jsem promlouvala k publiku hlasem své matky, což mě ničilo. A tak jsem jednoho dne matce řekla, že s herectvím končím. Velmi ji to zaskočilo a ptala se, co hodlám dělat. Myslím, že jsem spisovatelka, řekla jsem jí. A ona odpověděla: No, no… ale jo, tak jo.

Viděla matka Césara a Dranu?

Ano, byla nadšená i šokovaná. Došly jí autobiografické rysy hry, skryté za mnoha symboly. Po premiéře mi poslala dlouhý dopis, jeden z nejhroznějších dopisů v mém životě. Ale kdyby žila, jistě by dnes se mnou byla v Praze a moc by se jí tu líbilo.