I tentokrát si autor za nejvlastnější téma vybral proměnlivost a vratkost mezilidských vztahů, jejich nenadálé otřesy, rychlé rozpady – a následné úprky aktérů a aktérek před vlastní samotou a tichem, které se s ní snoubí.

Lokalitou nového Rudišova románu je navzdory výletům některých protagonistů do Švédska či Portugalska současná Praha, konkrétně čtvrť Žižkov, místo, kde se ideálně prolíná živelný střed města s poklidnou periferií. Tamější rockový klub Akropolis si spisovatel zvolil za bod, v němž se všecky dějové linky jeho novinky protnou a zajiskří: čtyři dvojice hrdinů se fatálně zamíchají, jejich minulost se vmžiku obrátí vzhůru nohama – a před každým z nich se otevřou nové dveře. Ano, předbíháme.

Ale předbíhá i román Potichu: psychologie postav a jejich motivace se v próze obnažují postupně, skrze zručně proplétané časové i místní plochy, skrze „náhodná“ setkání a především skrze podmanivé dialogy, resp. vnitřní monology. Rudiš dokáže tuze dobře literárně „mluvit“: suverénně zvládá odstínit hovor vzteklé osmnáctileté punkerky, samotářského podivína, který se v halucinacích potkává se svou mrtvou manželkou, řeči trochu vykuleného, trochu frustrovaného českoamerického právníka nebo příležitostného tramvajáka, který má v sobě smutek i odvahu, soucit i hřích.

Skoro se chce napsat, že Rudišova nová próza má sociologicko-filozofický podtext, nebo rovnou základ. Jednak totiž zapracovává do vyprávění příznaky dnešní doby, rychlost a vizualitu, jejichž rubem jsou strach z ticha, pomalosti a náhle se vyjevující zoufalá prázdnota vlastní duše – a jednak líčí na tuhle pozdní a dekadentní dějinnou etapu past.

Ticho vyděsí 

Jak titul knížky, tak ilustrace na obálce jsou dostatečným vodítkem: na jedné straně hejno indiferentních, citově tupých figurek, kterým kolují v žilách ipod a myspace, koks a chlast – a proti nim outsiderská postava senzitivního muzikanta, který trpí záplavou všudypřítomného hluku, a tak se s nůžkami v kapse vydává „osvobozovat město a lidi“. Je spasitelem, ale zároveň se stává první obětí.

Na chvíli rozpoutané ticho v závěru knížky ovšem všecky vyděsí: jako by každý na vteřinu zahlédl svůj skutečný život, tuctovou mizérii dennodenně ukrývanou pod vrstvami otupujícího masmediálního, resp. civilizačního make-upu.

Potichu je hlučnou knihou, z níž se rodí klid. Jaroslav Rudiš chytře a chytlavě smísil pop, na který naláká jedny čtenáře, se závažností aktuálního tématu, na niž nachytá druhé. Namixoval vícevrstevnatý román, příběhové puzzle, které je intimní i exhibicionistické, v lecčems standardní a navazující na autorovy předchozí prozaické práce i vycházející vstříc očekávání čtenářů – ale v něčem také nemilosrdně nové: v přesném odkrývání a pojmenovávání banality doby, v níž žijeme.

Jaroslav Rudiš: Potichu Labyrint, Praha 2007, 200 stran