Článek
Užuž se zdálo, že McEwan nejdůležitější anglickojazyčnou literární prémii znovu získá za umění zkratky jako před devíti lety v případě šarády Amsterodam, ale nakonec se ukázalo, že to porota nerada dělá – navíc nejde-li o dílo natolik výrazné – a přiřkla ocenění autorově kolegyni Enrightové.
McEwan totiž hrůzy kolem nás dávno nepojednává jako „básník perverze“. Před dvaceti lety se zabýval mrtvolami nacpanými do kufru, líčil incest sourozenců či znásilnění očima úchyla, kradl děti v samoobsluze a sledoval, co chladný záznam oněch neslýchaností se čtenáři udělá. Od románu Černí psi však tyto zlovolnosti promýšlí důkladněji a pak je odesílá do našich mírumilovných hlav, aniž přestal být nejelegantnějším anglickým stylistou a hybatelem velkoměstských „nových mužů“ náchylných k selhání.
Na prahu šedesátky se autor zajímá o to, do jaké míry tyto chybičky s obrovským dosahem způsobuje náhoda či nedorozumění a nakolik se při nápravě osvědčí lítost, soucit a především láska, která tu vždycky bude, jak potvrdily pointy jeho posledních románů Pokání a Sobota.
Jenom ne červené
Na pláži, jejíž obraz byl pro polidštění asociála v Sobotě rozhodující, teď dokonce McEwanova novinka setrvává celou dobu, aby zdůraznila naléhavou symboliku místa. Kromě toho si tvůrce ještě dobrovolně utáhl opratě pohledem na jedinou (svatební) noc s prostřihy do vzpomínek hrdinů, kteří byli „mladí, vzdělaní a dosud neposkvrnění“ – a o to tu běží.
V létě 1962, kdy se Británie nesměle zbavovala kolonií a pruderie, byla Chesilská pláž v Dorsetu důkazem toho, že i sexuální revoluce se tu dá provozovat s řadou klišé. Pomocí letoviska, jež si pro tuto příležitost vybral nejeden čerstvě oddaný pár, zobrazuje McEwan jistou modelovou frustraci s přispěním karikatury. Akt totiž oba aktéry čeká a nemine, mají-li vyhovět starobylému nutkání „konzumovat manželství“ s touž rituální potměšilostí, s jakou jim autor naservíroval poslední večeři a nedovolil ženichovi „objednat červené“.
Jak je ctěná libost, vždyť nemusí být. Ačkoli novomanželé Mayhewovi představují liberály s vysokým IQ, přesto hluboko v duši připomínají výpěstky ze skleníku. Edward je edwardovský stejně jako plážový hotel či mladíkova rodná vesnička, zatímco Florence má v sobě povinnost viktoriánské ošetřovatelky Florence Nightingaleové, což je pro defloraci chabá výbava. Budoucí historik i nadaná hudebnice jako by nepřekonali traumata z dětství a zdálo by se, že příčiny katastrofy jdou mimo ně.
Autor jim však nemíní odpustit neschopnost se s nimi včas vypořádat. Kromě stavovských rozdílů, jež se pokusili chabě překlenout, vidí jejich neštěstí v tom, že jsou zoufale nepřipravení a neznají pořádně jeden druhého, natož způsob, jak o sexu mluvit. Způsob, kdy jsou odkázáni na příručky a ostrovní způsob vyrovnat se s věcmi mlčením, nakonec dává jejich snažení tu a tam přídech tragikomedie blízké Portnoyovu komplexu Philipa Rothe, ale většinou hlavně melancholii, protože tělesná láska je za takových okolností jen „zdálky k pomilování“.
Mramor nepovznáší
Jakkoli McEwanovo generační zúčtování s typicky anglosaským námětem ztracené nevinnosti představuje po Pokání i Sobotě další hold modernistickému „úhlu pohledu“, zvlášť v odkazech na Henryho Jamese a E. M. Forstera, usebrání smutných postav předválečných kolegů docílí jen zčásti. „Forenzní objektivita“, s níž autor od počátku rozkrývá milostnou tragédii, se mu nakonec stává přítěží, když přijde čas vytrumfovat.
Novela je nádherná v množství skrytých detailů, kdežto jako celek se hroutí do další verze o nezničitelnosti lásky, v níž však McEwana nepoznáváme. Možná proto, že je tu k mání příliš naleštěného mramoru, možná nás tvůrce namlsal nebo se propisuje do nové tvůrčí fáze, v níž touží ještě průzračněji bilancovat. Přitom o rozdílu mezi prvotřídní a líbivou literaturou vypovídá fakt, že by kupodivu stačilo třeba totéž, co chybí Florence a Edwardovi při posledním shledání: jedno slůvko či věta mimo to, co bylo řečeno.
Nedorozumění z Chesilské pláže postrádá koncový dominový zvrat, povznášející Amsterodam či autorovy poslední prózy ze sféry utkvělých pravd. I nevyslovené někdy v literatuře funguje, tohle však není případ kouzel z Fowlesova Mága.
Nedorozumění z Chesilské pláže postrádá koncový dominový zvrat, povznášející Amsterodam či autorovy poslední prózy ze sféry utkvělých pravd. I nevyslovené někdy v literatuře funguje, tohle však není případ kouzel z Fowlesova Mága.
Ian McEwan: a Chesilské pláži, Odeon, přeložil Ladislav Šenkyřík. 128 stran, 229 Kč.