Hlavní obsah

Rudiš a jeho hudební film na papíře

Novinky, Stanislav Dvořák

V nové knize Jaroslava Rudiše Potichu vystřídala Berlín Praha s Lisabonem a místo vlaků v něm cinkají tramvaje. Jedno ale zůstalo, záliba v lehce ujetých melancholických typech, které se potulují po Evropě a zabíjejí čas po klubech a hospodách.

Článek

Rudiš vytváří podobné postavy jako většina mladších českých autorů. Je jim dvacet až pětatřicet, ztraceni ve velkoměstě, nechají se nést životem bez cíle. Ale svět na ně nakonec není tak zlý, vždyť je docela příjemné poflakovat se po klubech, občas se s někým vyspat, vyzkoušet trávu, kokain atd.

Rudiš vytváří podobné postavy jako většina mladších českých autorů. Je jim dvacet až pětatřicet, ztraceni ve velkoměstě, nechají se nést životem bez cíle. Ale svět na ně nakonec není tak zlý, vždyť je docela příjemné poflakovat se po klubech, občas se s někým vyspat, vyzkoušet trávu, kokain atd.

Rudiš vytváří podobné postavy jako většina mladších českých autorů. Je jim dvacet až pětatřicet, ztraceni ve velkoměstě, nechají se nést životem bez cíle. Ale svět na ně nakonec není tak zlý, vždyť je docela příjemné poflakovat se po klubech, občas se s někým vyspat, vyzkoušet trávu, kokain atd.Autorovi nejde o velký příběh, jde jen o scény, situace, nálady. Pozoruje je okem kamery. Jeho dialogy jsou čtivé, i když se z nich např. o ženských postavách nedozvíme více, než že by se chtěly vyspat s Petrem nebo s Frantou nebo se všemi najednou. Banální? Zrovna tohle mu nevyčítejme, takoví jsou skuteční lidé.

Rudiš vytváří podobné postavy jako většina mladších českých autorů. Je jim dvacet až pětatřicet, ztraceni ve velkoměstě, nechají se nést životem bez cíle. Ale svět na ně nakonec není tak zlý, vždyť je docela příjemné poflakovat se po klubech, občas se s někým vyspat, vyzkoušet trávu, kokain atd.Autorovi nejde o velký příběh, jde jen o scény, situace, nálady. Pozoruje je okem kamery. Jeho dialogy jsou čtivé, i když se z nich např. o ženských postavách nedozvíme více, než že by se chtěly vyspat s Petrem nebo s Frantou nebo se všemi najednou. Banální? Zrovna tohle mu nevyčítejme, takoví jsou skuteční lidé.

Rudiš je dobrým pozorovatelem a naslouchačem okolí, ale bídným konstruktérem a dramatikem. Kniha je vyprávěna pěti postavami, mezi kterými přeskakuje tak rychle, že se čtenář jen těžko orientuje a nemůže si s nimi vytvořit žádný vztah. Nevzniká napětí. Navíc jednotlivé pasáže nejsou výrazně jazykově odlišeny (kromě mladé punkerky Vandy), snad i proto, že autor zjevně píše zběsilým tempem. Některé věty připomínají dávky z kulometu: „Hlavně to musí být pořádně nahlas. Úplně naplno. Aby to všechno přehlušilo. Aby pak už nic nebylo.“

Slova a hudba

Často užívá k vytvoření určité nálady citace svých oblíbených kapel, jenže slova nemohou tlumočit emoce vyvolané hudbou a nelze předpokládat, že čtenář konkrétní skladby slyšel, takže sdělení spíše vyprchá do prázdna.

Často užívá k vytvoření určité nálady citace svých oblíbených kapel, jenže slova nemohou tlumočit emoce vyvolané hudbou a nelze předpokládat, že čtenář konkrétní skladby slyšel, takže sdělení spíše vyprchá do prázdna.

Často užívá k vytvoření určité nálady citace svých oblíbených kapel, jenže slova nemohou tlumočit emoce vyvolané hudbou a nelze předpokládat, že čtenář konkrétní skladby slyšel, takže sdělení spíše vyprchá do prázdna. Mnohem silnější je tam, kde popustí uzdu abstraktnější úvaze o hudbě - třeba o tom, že američtí vojáci se při boji v Iráku „schovávají“ za Rammstein, o tom, že kdyby mp3 přehrávače existovaly ve Vietnamu, Američané by válku neprohráli a také o zoufalé potřebě ticha v současném světě plném zvukového smogu.

Často užívá k vytvoření určité nálady citace svých oblíbených kapel, jenže slova nemohou tlumočit emoce vyvolané hudbou a nelze předpokládat, že čtenář konkrétní skladby slyšel, takže sdělení spíše vyprchá do prázdna. Mnohem silnější je tam, kde popustí uzdu abstraktnější úvaze o hudbě - třeba o tom, že američtí vojáci se při boji v Iráku „schovávají“ za Rammstein, o tom, že kdyby mp3 přehrávače existovaly ve Vietnamu, Američané by válku neprohráli a také o zoufalé potřebě ticha v současném světě plném zvukového smogu.

Často užívá k vytvoření určité nálady citace svých oblíbených kapel, jenže slova nemohou tlumočit emoce vyvolané hudbou a nelze předpokládat, že čtenář konkrétní skladby slyšel, takže sdělení spíše vyprchá do prázdna. Mnohem silnější je tam, kde popustí uzdu abstraktnější úvaze o hudbě - třeba o tom, že američtí vojáci se při boji v Iráku „schovávají“ za Rammstein, o tom, že kdyby mp3 přehrávače existovaly ve Vietnamu, Američané by válku neprohráli a také o zoufalé potřebě ticha v současném světě plném zvukového smogu.Soustředění na hudbu, filmové střihy a celkový vnitřní spěch textu nasvědčuje tomu, že Rudiš příliš nevěří v sílu příběhu. Netvoří román, ale hudební film na papíře.

Často užívá k vytvoření určité nálady citace svých oblíbených kapel, jenže slova nemohou tlumočit emoce vyvolané hudbou a nelze předpokládat, že čtenář konkrétní skladby slyšel, takže sdělení spíše vyprchá do prázdna. Mnohem silnější je tam, kde popustí uzdu abstraktnější úvaze o hudbě - třeba o tom, že američtí vojáci se při boji v Iráku „schovávají“ za Rammstein, o tom, že kdyby mp3 přehrávače existovaly ve Vietnamu, Američané by válku neprohráli a také o zoufalé potřebě ticha v současném světě plném zvukového smogu.Soustředění na hudbu, filmové střihy a celkový vnitřní spěch textu nasvědčuje tomu, že Rudiš příliš nevěří v sílu příběhu. Netvoří román, ale hudební film na papíře.

Jaroslav Rudiš: Potichu, Labyrint, Praha 2007

Reklama

Výběr článků

Načítám