Úspěchu povídek Anny Gavaldy se není co divit, jsou totiž přesně takové, jaké mají povídky být: zábavné, kruté i dojemné, bez výjimky skvěle vypointované. Autorčino umění zkratky jí umožňuje vystihnout postavu, náladu nebo i významný dějový zvrat pomocí těch nejtriviálnějších detailů.

Francouzští recenzenti označují za Gavaldina ústřední témata lásku a naději (s vírou je to už složitější). Naděje, které se nechce vzdát ani voják citovaný v úvodu, se sice často naplní, ale tak jako v opravdovém životě, člověk aby hned začal doufat v něco úplně jiného...

Lásku Gavalda zachycuje v různých podobách: vášnivou i zklamanou, naplněnou i iluzorní, lásku ve vzpomínkách i lásku mateřskou. Absenci lásky popisuje brilantní třístránková povídka Ten muž a ta žena.

Silné téma představuje v Gavaldiných prózách i svědomí - viz třeba povídka Catgut (drastická historka, kterou známe z filmu Pasti pasti pastičky Věry Chytilové) nebo Hlavní zpráva dne (kde se hrdina z televizních zpráv dozví, že pravděpodobně nevědomky zavinil hromadnou havárii).

Možná nejlepší povídku umístila spisovatelka chytře na konec: Epilog pojednává o autorských snech a pochybách a přitom kombinuje všechny kvality povídek předchozích.

Jak si Anna Gavalda poradila s románem, zjistí čeští čtenáři ještě letos: Mladá fronta připravuje její knihu A já ho milovala z roku 2001.

Anna Gavalda: Kdyby tak na mě někdo někde čekal, překlad Silvie Dokulilová, Mladá fronta, 174 stran.