Největší pozornost při premiéře vzbudilo přiznání tohoto kritika nacistické éry, že jako sedmnáctiletý narukoval do Waffen-SS. „Rekrut mého jména má být vycvičen na tankového střelce ve výcvikovém prostoru Waffen-SS kdesi daleko v českých lesích,“ říká. „Dnes stejně jako před lety láká pokušení skrýt se za třetí osobu,“ uvádí v samém úvodu a během textu plynule přechází z osobních poznámek na vyprávění jakoby zvnějšku.

Proč se jako rekrut rozhodl na podzim 1944 pro Waffen-SS? „Výmluv bylo tedy dost. A přesto jsem si po desetiletí odmítal to slovo a dvojité písmeno přiznat. To, co jsem přijal s hloupou hrdostí svých mladých let, jsem si chtěl po válce zamlčet z dorůstajícího studu. Ale břemeno to zůstalo a nikdo je nemohl ulehčit.“

Vypráví dál o tom, jak divize Jörs von Frundsberg přestala existovat a zůstaly z  jen oddíly prchajících. „Ivani,“ jak říkali Němci za války vojákům Rudé armády, je hnali na západ. Mladý tankista měl štěstí, zraněný neskončil na Sibiři, ale v zajateckém táboře a nakonec v lazaretu v Mariánských Lázní.

Dluhy a vina  

Bylo by ale nespravedlivé zploštit Grassovy vzpomínky jen na tuto část. Je toho víc, co se může dotýkat i nás a šťáva z jím loupané cibule se tak dostává i do našich očí. Uvažuje, co znamenají dvě slova: dluhy a vina.

Rodák z Danzingu, dnešního Gdaňsku, vypráví, jak matčin bratranec, strýček Franz Krause, bránící Polskou poštu na Heveliusplatzu, byl na německý rozkaz podle staného práva zastřelen. Dobrý otec a manžel zanechal vdovu a čtyři děti, s nimiž si Günter už nesměl hrát.

„Polní soudce, který rozsudek podepsal a vyhlásil, mohl ještě dlouho po válce ve Šlezvicku-Holštýnsku soudit a podepisovat rozsudky. Tak to bylo obvyklé za doby kancléře Adenauera, která nechtěla skončit,“ komentuje autor. „Byl jsem slepý ke každodennímu bezpráví v okolí města,“ nešetří se a přiznává, jak se sousedy sledovali růst blízkého koncentračního tábora Stutthof.

„Hoch mého jména“ se stal členem Jungvolku, dětské organizace Hitlerjugend, „zcela dobrovolně“, říká dál. Pod stromek si nejvíc přál uniformu i s lodičkou. Je to vzpomínka, ne omluva: „Nedá se říci: Svedli nás! Ne, my jsme se dali, já jsem se dal svést.“

Není třeba připomínat epizody dospívání, lásek, manželství, první literární kroky. Nebo otcova slova u snídaně: „Čtení se ještě nikdo nenajedl.“ Možná že tam někde se začala ozývat spisovatelova duše. Teprve dva roky po válce našel stopu po příbuzných. Objemul rodiče, kteří se v okupovaném už Německu stali pouhou „statistickou hodnotou mezi miliony“.

Otec zemřel v osmdesáti, v létě 1979, matka v roce 1954. Mementa života, důvody cest do Polska i k příbuzným do Německé demokratické republiky. Další velká témata. Grass potvrzuje, že je veliký spisovatel i že jeho protinacistické přesvědčení je opravdové.

Günter Grass: Při loupání cibule, Atlantis, přelložil Jiří Stromšík, 360 stran, 357 Kč