Poučený divák (lze předpokládat, že jich bude drtivá většina) tedy od začátku ví, že puška, která se objeví, vystřelí z hlediska zákona nežádoucím směrem, že se tak stane rukou titulního hrdiny, a že se najde důvod k udělení milosti. Ten se ostatně zdá být od začátku filmu nasnadě: Václav trpí lehkou mozkovou retardací, jeho myšlení je na úrovni dvanáctiletého dítěte.

Tak. Všechno víme a čekáme jen, kdy a jak se to stane. Čekáme velmi dlouho, skoro celý film. Časem ale nejspíš na čekání zapomeneme, a jen sledujeme poutavě vyprávěný příběh, situovaný do blíže neurčeného počátku polistopadové éry na českém venkově, kde jakoby se zastavil čas. Příběh člověka, který zápasí se svými mentálními limity i s okolím, které se k němu chová s různou mírou (ne)pochopení.

Utrápená maminka samozřejmě s láskou (citu a pak odhodlání plná Emília Vášáryová), bratr naopak se sobectvím burana, který to sice myslí takzvaně dobře, ale jeho sociální inteligence je možná nižší než ta Václavova (vděčná i když poněkud jednorozměrná role pro Jana Budaře). Ochranou ruku před častou zlobou vesničanů drží nad Václavem rozporuplná postava starosty v působivém podání Jiřího Lábuse.

Spřízněnost Václava s filmem Vesničko má, středisková, zdá se nabízet. Budiž tedy řečeno, že neexistuje už proto, že Václav není komedie a Vesnička nemá kriminální zápletku. Zásadní rozdíl je ale v tom, že zatímco Otík z Vesničky je lučavkou královskou – kdokoliv se „namočí“, kontaktem s ním odhaluje vlastní charakter  – Václav je hybatelem děje, respektive nekonečné řady průšvihů, jimiž nevyvolává ve vesničanech, ale ani v divácích zdaleka jen soucit, spíš celkem oprávněné obavy a vztek. Aspoň trochu si ho zamilovat je dřina a kdyby ho nehrál charismatický Ivan Trojan, nejspíš by to vůbec nešlo.

Jenže Ivan Trojan ho hraje. A jakkoliv brilantní je to herec, přece jen visí nad jeho obsazením otazník: ztvárnit mentálně retardovaného člověka je pro herce, který má inteligenci vepsánu v očích, možná až neřešitelný úkol. Trojan ji tam má vepsánu natolik, že mentálnímu postižení postavy je poněkud obtížné vůbec uvěřit. Po celý film je trochu moc zřejmé, že se díváme na Ivana Trojana, jak s mimořádným  nasazením a důkladným nastudováním konkrétní nemoci hraje retardovaného člověka.

Díky Trojanovu (nikoliv Václavovu) kouzlu by si tedy člověk Václava zamilovat chtěl, přitom jeho chování to téměř vylučuje a záchvaty agresivity v kombinaci s tím, že má přístup ke střelným zbraním, působí opravdu nebezpečně.

Přesto lze říci, že Václav je úctyhodný pokus natočit drama člověka, jehož život se nevejde do běžných škatulek a který potřebuje, aby se o něm, o jeho touhách a vášních přemýšlelo o něco víc než je v kraji zvykem. Pokus, který vyšel jen částečně zejména proto, že se nakonec zvrtnul jinam – paradoxně kvůli ústřednímu zadání, které jakoby bylo třeba najednou bez ohledu na vše předcházející, prostě naplnit.

Krátce před koncem filmu totiž přijde několik po sobě rychle jdoucích scén, v nichž se konečně stane to, na co jsme čekali. Impuls, výstřel, odsouzení, odpuštění. Problém je ale v tom, že to s ničím, co se stalo do té doby, nesouvisí, natož aby to byl vrchol, k němuž vývoj děje směřoval. Přitom ve filmu jsou motivy plné napětí (starosta, Václavův otec), které k očekávání vazby na to, co se stane, zavádějí. Jenže tyto motivy, které zdánlivě „připravovaly“ vyvrcholení, náhle vyvanou a vrchol se stane spíš apendixem, jímž mohl třeba začít jiný film.

Václav, ČR 2007 Režie: Jiří Vejdělek, Scénář: Marek Epstein, Hrají: Ivan Trojan, Jan Budař, Emília Vášáryová, Martin Pechlát, Jiří Lábus