V této próze přímo jeden z hrdinů a čtenář znalý autorčina života ví, že do určité míry její druhé já. Od prvních stránek je Nečasovým partnerem štětinatý filozof, guru generace, rádce a otcovský přítel, jehož Kantůrková pojmenovala Zpovědnice. Právě se Zpovědnicí se Nečas vrací do let po druhé světové válce, prožívá s ním naděje společenského snu i bolest z jeho reality. A nakonec i spolupráci v disentu, ve společenství lidí vykazovaných v sedmdesátých a osmdesátých letech na okraj.

Nečas i Zpovědnice se vracejí do doby, kdy filozof určoval modely chování svým žákům, a Nečas mu připomíná partnerské vztahy jeho i své vlastní. O věrnost lásce,  třeba nemanželské, tu často jde. Mnohokrát si připomínají tváře i těla, situace, do nichž se člověk dostane kouzlem i pomíjivostí chvíle a citu. Možná že o tom pojednává téma knihy především.

„Pružnost“ milostného zaujetí je stavěna do protikladu zásadám, o kterých už ve třicátých letech minulého století přemýšlel zakladatel analytické pychologie Carl Gustav Jung v souvislosti s čínskými zásadami I-ťingu a výkladu čar hexagramu. „Mějte před sebou jasný cíl… Buďte připaveni zprudka přejít na zcela nový zpsůob života… Nepřestat během kritických či klíčových období lpět na vlastních ideálech a nebrat v potaz okolní dění je vyčeprávající… Budete-li při svém postupu vzhůru přehlížet vlastní základy, ztratíte stabilitu a nic se vám nepodaří…“ Je jich víc.

Dialogy Nečase se Zpovědnicí, který v mnohém připomene osud i kritického ducha Karla Kosíka, doplňuje ještě vypravěč. Scenárista a režisér v jedné osobě, který situace jejich setkávání vidí optikou filmaře. Kantůrková hledá svůj styl. Z komentovaných reportážních zážitků v Památníku o zákrutách české politiky a hodnotách lidského společenství se stále víc vydává cestou fabulované literatury. Kdo zná její osudy i názory, získává při čtení prémii.

Eva Kantůrková: Démoni nečasu Baronet, 279 stran