Ke zrušení mnohých tabu novodobých dějin přispívají nejen historici, ale i autoři literatury faktu. Čeho si při tom nejvíc vážíte?

Že jsou ve společnosti vytvořeny podmínky, aby měl každý právo na svůj názor. Dokonce právo na svůj omyl. Dost se mi ale protiví, když se někomu vyčítá, že názor změnil. Neznamená to přece, že ho nikdy nemohu měnit, když se přesvědčím, že byl založen na mém omylu při chápání věcí. Vážím si názorové svobody a přiznávám ji i druhému. Nemyslím si také, že je třeba popudlivě reagovat na každou kritiku a vidět v tom výzvu k souboji.

Mohl byste uvést některé příklady? Stále existuje řada osobností, o kterých mnoho nevíme. V tom smyslu třeba kniha Zory Berákové Politikové na útěku popsala osudy poúnorových exulantů.

S velikým zájmem jsem přečetl knihu pamětí Valtra Komárka Kronika zoufalství a naděje. To je pro mě příklad toho, jak člověk, který byl velmi angažovaný v minulém režimu, přehodnocuje vlastní život, jak ho vidí v nových podmínkách. Jak rozumným způsobem mění svůj pohled a oceňuje nové možnosti. Líbí se mi i výrazově. Z Častolovic, kde jsme byli s Klubem autorů literatury faktu hosty paní Diany Šternbergové, jsem si odvezl knížku její maminky Cecilie Cesta. Jsou to strhujícím způsobem napsané paměti. Přesvědčil jsem se, že i paměti mohou být součástí literatury faktu, jak ji chápeme. Nejde o fakta a jednotlivce, ale o způsob, jakým je podáte, jaké city ve čtenáři probudíte. Mám rád, jak píše Roman Cílek, autor, který právě dokáže čtenáře strhnout.

Kterou knihu máte na mysli?

Nyní vyšel Úder šílených katů, což je boj o moc uvnitř nacistické strany.

V rámci revue Přísně tajné vyšlo v době diskusí o tzv. Benešových dekretech zvláštní číslo s příspěvky historiků i spisovatelů. Jaký byl ohlas?

Mimořádný. Zvláště odbojáři to vítali s tím, že je třeba se zastávat idejí, pro které šli do boje proti nacismu. Taková byla historie a není třeba ji stále převracet naruby. Ozývali se i učitelé, že jim to pomohlo vykládat novodobé dějiny.

V Letohradu jste jednali na téma Historická česká šlechta a její postavení v soudobé společnosti. Co se ukázalo?

Znovu bych uvedl paní Dianu Šternbergovou, která říkala, jak ji zavazují tradice. To říkají i členové rodu Kolowratů a další. Pokud byly ty tradice v souladu se zájmy této země, tak máme povinnost jí sloužit nadále, říkají také. Když člověk pozná dva syny Radslava Kinského, Kosťu a Karla, kteří se už narodili ve Francii, mluví oba perfektně česky a jsou čeští vlastenci, stejně jako synové jeho bratra Norberta Kinského, je to silný zážitek. Vnímají závazek pokračovat v rodové tradici.