Pro Milenu Jelínkovou, která žije od 60. let v USA, znamenala Adina první  zkušenost s divadlem a na hře je to znát. Čeští diváci znají Jelínkovou jako scenáristku filmu Zapomenuté světlo režiséra Vladimíra Michálka, pro něhož psala i filmový scénář Adiny, který v divadelní podobě postrádal kvality dramatického textu, dialogy byly přeplněné epicky sdělovanými fakty a postavy málo propracované.

Nicméně, autorka byla přístupna spolupráci, a tak postupně vznikl text, založený na zřetězení výstupů z pohnutého životopisu Adiny Mandlové s řadou více či méně vtipných bonmotů a omšelých historek, jenž snad mohl plnit roli životopisné hry, kdyby režisér Martin Stropnický a dramaturg Martin Velíšek nepocítili ambici povýšit ho na všeplatnou moralitu o svědomí českého národa od Václava k Václavovi - míněn svatý kníže český i exprezident a protagonista listopadu 1989.
Výsledek ukázal, že na tuto ambici nemá ani hra, ani režisér a jeho inscenační tým.

Inscenace Adiny je zatížena množstvím prvoplánově průhledných symbolů - hodiny na perónu s odjíždějícími židovskými intelektuály ukazují za pět minut dvanáct, z balíku se zabitým jelenem pro tajemníka říšského ministra kultury a propagandy Knieriga kape krev a Pražané během květnového povstání ubíjejí německého vojáka za zvuků husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci…


Zatímco první polovina hry se odvíjí spíše formou historek ze života prvorepublikové bohémy, druhá nabývá na stále větší apelativnosti a patosu, v jedné velké projekční zkratce se projde od srpna 1968 až po listopad 1989 a hra končí na letištní ploše, kde zestárlá Adina (opomíjena skandujícími fanoušky vítězného hokejového týmu Kdo neskáče není Čech!) postává mezi větrem zvířeným smetím na „odpadišti dějin“. Všechny tyto popisné momenty působí velmi nevěrohodně. O mnoho lepší to nedopadá ani se vztahy zjednodušeně vykreslenýchpostav.

Schází noblesa 

Veroniku Žilkovou v titulní roli pojí s Adinou smysl pro černý humor a provokativní odvahu, ale schází jí Adinina ženská noblesa a sex appeal, jemuž podléhají bez výjimky muži všech kategorií, někteří se kvůli ní během hry i věší. Její Adina je spíš drzým skřítkem-kamarádem než osudovou ženou a její proměny od pubertálního diblíka po zestárlou vyrovnanou ženu nejsou příliš uvěřitelné.

Na ženskosti jí mnoho nepřidávají ani kostýmy, ani ztracenost na velkém prostoru vinohradské scény, který zvládá za cenu herecké nadsázky a hlasového vypětí.
Jen pro ten dnešní den… zní populární šlágr jako hudební motto Adiny. Dal by se ale vztáhnout i ke hře a  k inscenaci samé – dobře míněná snaha netradičně oslavit jubileum zůstane jen pokusem pro „dnešní den“, k repertoárovým trvalkám se zřejmě nezařadí.

Milena Jelínková: Adina  
Režie Martin Stropnický, dramaturgie Martin Velíšek, scéna Šimona Caban, kostýmy Simona Rybáková, hudba Petr Malásek, choreografie Radek Balaš, světelný design Pavel Dautovský. Světová premiéra 30.11. 2007 v Divadle na Vinohradech