Článek
Premiéru ve Smetanově síni pražského Obecního domu provázela rozpačitost.
Spojení České komorní filharmonie řízené Petrem Chromčákem a rockových muzikantů nefungovalo, neboť ti druzí jako by nebyli. Vyjma pozoruhodných bubenických eskapád Marka Žežulky se topili ve filharmonické lavině. Vysvitl z ní ještě tak zvuk akordeonu v Sanctus (Rondo Infernii Part 1), jinak bylo třeba odtušit, ve kterých pasážích se kytarové riffy nacházejí a že původnímu dílu přinášejí jen zvukové zpestření, které má najít cestu k mladému posluchači. Nic víc, bohužel.
Pěvecký sbor Coro di Praga odvedl standardní práci, stejně tak výborná sopranistka Anna Klamo. Na jejích bedrech stály party sólistů, neboť pro Lucii Šoralovou, Petra Koláře a podle očekávání i Landu byly ty jejich přenáročné, byť k nim přistupovali až dojemně snaživě.
Rockquiem na vratkých nohách
V poněkud neukočírovaném mumraji na pódiu zanikal příběh odehraný zmíněnými sólovými pěvci a čtveřicí šikovných tanečníků o úctě ke smrti a mrtvým. Komicky pak v té atmosféře působila propagační trička Rockquiem navlečená všem členům orchestru i některým sólistům. Nesvědčilo to o kostymérově jasné vizi, spíše odhalovalo nový český obchodní artikl a jeho ambici putovat světem.
Rockquiem je pokus, který stojí na vratkých nohách. Zpevnit by mu je měl čas, neboť všechny nedostatky z premiéry jsou řešitelné. Dokonce i vokální slabiny, vždyť jsou připraveny alternace. Do jaké míry jsou ale schopni rockoví zpěváci s Mozartem koketovat, je otázka.
Rockquiem, idea, supervize Daniel Landa, Manfred Schweigkofler, režie Mirjam Landa, Daniel Landa, účinkují Česká komorní filharmonie, Sbor Coro di Praga, Anna Klamo, Lucia Šoralová, Daniel Landa, Petr Kolář. Smetanova síň Obecního domu v Praze, 3. srpna 2003.
